Článek
Ten zelenej plastovej nesmysl s červenou vlečkou stál zase tak blízko našich dveří, že jsem do něj při odemykání musel kopnout. Plastová kolečka nepříjemně zachrastila o staré teraso a traktor odjel o metr dál, přímo před rohožku bytu naproti.
Byl úterý podvečer. Vrátil jsem se z dvanáctky. Dělám mistra na příjmu zboží ve velkoskladu s hutním materiálem. Tam se bez přesných linek, vyznačených koridorů a jasných pravidel dřív nebo později někdo zabije ještěrkou. Doma v paneláku chci jedinou věc – vystoupit z výtahu, odemknout dveře a o nic u toho nezakopnout.
Manželka Zdena mi otevřela dřív, než jsem stihl vyndat klíče.
„Co do toho zas kopeš, prosím tě?“ vzala mi z ruky prázdnou plastovou krabičku od oběda. Měla na sobě staré tepláky a voněla po cibulové jíšce.
„Protože mi to stojí v cestě,“ zavrčel jsem a zvedl těžkou pracovní botu, abych si rozvázal tkaničku. „Ta holka si myslí, že když má dítě, tak jí patří celá chodba. Minulý týden tu nechala i tu trojkolku s tou vodící tyčí. Je to proti požárním předpisům.“
Nová sousedka Andrea se přistěhovala v únoru. Mohlo jí být něco kolem pětadvaceti, drobná, věčně unavená, s tříletým klukem, který pořád někam utíkal. Bydlela tam sama. Chápal jsem, že to nemá lehké, ale pravidla mají platit pro všechny. Domovní řád mluví jasně: společné prostory musí zůstat volné.
„Nech ji být, má toho moc,“ řekla Zdena a odnesla krabičku do dřezu. „Prostě to jenom obešli.“
Nechtěl jsem to obcházet. Nesnáším ten současný zvyk, že se všechno omlouvá tím, že je někdo unavený.
Ve čtvrtek jsem měl volno, vybíral jsem si náhradní volno za víkend. V deset dopoledne jsem šel s tříděným odpadem a potkal jsem Andreu dole u schránek. V jedné ruce držela těžkou tašku s nákupem, v druhé balík plen a pošťuchovala před sebou toho svýho kluka.
Zastavil jsem se u lina pod schody, abych jí zablokoval cestu k výtahu. Nasadil jsem svůj nejvíc tichý, úřední hlas.
„Slečno Andreo, já bych s vámi potřeboval něco dořešit. Jde o ten traktor a ty hračky nahoře.“
Zastavila se a těžce oddechovala. Kluk se jí hned začal sápat po nohavici.
„Já vím, že jste tu nová,“ pokračoval jsem, „ale my tu docela dbáme na pořádek. Kdyby hořelo, hasiči přes ten váš autopark ani neprojdou k hydrantu. A já se po šichtě taky nepotřebuju přerážet o cizí majetek. Máte kočárkárnu, tak to prosím dávejte tam.“
Čekal jsem, že začne protáčet oči. Nebo že se začne hádat.
Místo toho se zatvářila úplně zmateně. Skoro provinile, ale takovým divným způsobem. Podívala se nahoru do schodů, pak na mě.
„Já vím, omlouvám se. Mně paní Zdena říkala… to je jedno. Už to tam dávat nebudu.“
Sklopila hlavu, protáhla se kolem mě do výtahu a dveře zaklaply. Zůstal jsem tam stát s prázdnou igelitkou od plastů a měl jsem z toho úplně jiný pocit, než jsem si plánoval. Neznělo to jako kapitulace. Znělo to, jako by se omlouvala někomu, kdo nezná celou situaci. „Zdena říkala?“ opakoval jsem si v duchu. Co by jí Zdena říkala? Ta se jí spíš ještě zastávala.
V pátek jsem měl jít na pivo s chlapama z práce, ale od rána mě pálila žáha, tak jsem to po poledni zrušil. Kolem druhé jsem vyšel na chodbu, že dojdu do večerky pro minerálku.
Traktor stál přesně mezi mými dveřmi a výtahem.
Popadla mě vztek. Úplně se na mě vykašlala. Kývne, omluví se a druhý den to tam prskne znovu.
Rozhodl jsem se. Nebudu už nic říkat. Chytil jsem ten zelený kus plastu za volant, zvedl ho do vzduchu a nesl ho k výtahu. Sjedu s tím do přízemí a zamknu to do kočárkárny. Ať si pro to jde dolů k domovníkovi pro klíče.
Ve druhém patře výtah zastavil a přistoupila paní Rybová. Je jí přes sedmdesát, zná v domě každého psa a většinou má přehled i o tom, kdo má jaký nedoplatek za vodu.
Podívala se na mě, jak tam stojím v montérkách, s obřím plastovým traktorem v náručí. Kolečka se mi otírala o břicho.
„Vy jste se ale naběhal, pane Novotný,“ usmála se. „Že to mu to Zdenička nenechá nahoře, když tam malej zrovna je.“
Ztuhl jsem. „Malej kde?“
Rybová na mě pohlédla, jako bych se ptal, jaký je den. „No u vás, ne? Dneska je pátek. Andrea má v pekárně páteční odpolední od jedné. Vždyť ho Zdenička už čtvrt roku bere po obědě k vám.“
Výtah cinkl a zastavil v přízemí. Dveře se otevřely. Rybová vyšla ven. Já jsem tam zůstal stát. Zíral jsem na ten traktor.
Pomalu mi to začalo docházet. Proto ten traktor stál vždycky u nás. Ne proto, že by Andrea byla líná to uklidit. Ale proto, že ho u našich dveří odkládala těsně předtím, než mi Zdena otevřela a to dítě si vzala k nám domů.
Zmáčkl jsem sedmičku a jel zpátky nahoru.
Odemkl jsem potichu. V předsíni byly na botníku položené miniaturní modré tenisky na suchý zip. Z obýváku bylo slyšet pištění kreslených psů z Tlapkové patroly. Zvuk byl hrozně nahlas. Nesnáším nahlas puštěnou televizi.
Vešel jsem do obýváku.
Zdena seděla na zemi na koberci. Vedle ní stál napařovací hrnec, do kterého skládala vyžehlené povlaky na polštáře. Uprostřed místnosti, přímo na mém oblíbeném křesle, seděl tříletý kluk v tepláčkách a patlal si po puse kousek rohlíku. Všude po koberci byly rozházené barevné kostky Dupla.
Zdena zvedla hlavu. Když mě uviděla s tím plastovým traktorem v ruce, přestala skládat prádlo. Ruce jí klesly do klína.
„Měl jsi jít přece na pivo,“ řekla úplně rovným hlasem.
Postavil jsem traktor k topení. „Nebylo mi dobře. To dítě je tu proč?“
„Přece ho nenechá samotnýho doma,“ řekla Zdena a sebrala ze země jednu kostku. „Dělá do šesti. Já končím ve škole v jedenáct.“
Koukal jsem na ni. Na ženu, se kterou žiju třicet let. „Ty jí děláš chůvu. Zadarmo.“
„A komu to vadí?“ zvedla bradu. Neomlouvala se. V hlase měla nečekaně tvrdý tón. „Naše děti přijedou jednou za měsíc v neděli. Ty přijdeš z práce, zalezeš do kuchyně, čteš si na mobilu zprávy a chceš mít svůj klid. Já jsem tu pak do večera sama s puštěným rádiem. Takhle aspoň s někým mluvím.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože bys měl plno řečí,“ odpověděla okamžitě. „Že to dělá bordel. Že tě z toho bolí hlava. Že si sem nebudeme tahat cizí lidi. Tak jsem jí řekla, ať hračky nechává za dveřma, a kluka si beru dovnitř, když jsi na šichtě. Všechno po něm před pátou uklidím, takže ty ten svůj posvátnej pořádek vždycky máš. Akorát dneska jsi ten svůj režim změnil ty.“
Stál jsem tam a najednou jsem se cítil obrovský. Obrovský, těžký a úplně zbytečný. Tři měsíce jsem vedl svatou válku s chodbou. Vymýšlel jsem proslovy o domovním řádu. Dokazoval jsem si, jak bráním naše teritorium před arogantní sousedkou. A přitom jsem bojoval proti vlastní manželce, která musela pašovat cizí batole do našeho bytu jako kontraband, jen proto, že jsem se pro ni stal člověkem, kolem kterého se musí chodit po špičkách.
Zdena mě už ani nevnímala jako partnera do diskuze. Vnímala mě jako překážku, kterou je potřeba logisticky obejít. Jako kontrolora z hygieny.
Malej kluk s rohlíkem na mě celou dobu upřeně koukal. Pak zvedl ruku a natáhl ke mně zelenou kostku Dupla. Asi si myslel, že si jdu taky hrát na koberec.
Nepřijal jsem to. Nezačal jsem se usmívat. Neměl jsem v sobě žádnou smířlivou větu, kterou bych tu situaci zachránil a udělal ze sebe aspoň na poslední chvíli hodnýho dědu. Vzal jsem mu tu zelenou kostku z ruky a položil ji na okraj konferenčního stolu.
Obešel jsem ten traktor velkým obloukem, prošel jsem chodbou do kuchyně a u dřezu jsem si začal mlčky vymývat krabičku od oběda.
