Článek
Zrovna jsem v kuchyni přelévala horkou vodu do malého porcelánového šálku se zlatým lemem. K tomu jsem na podšálek položila dvě levné polomáčené sušenky. Teta Jarmila tyhle sušenky miluje, i když by si z toho svého obřího důchodu mohla kupovat pravé belgické pralinky.
Ale proč bych za ni utrácela víc, než je nutné. Jde o to gesto.
Dělám recepční v jednom malém fitku na Chodově. Celý dny se usmívám na zpocený chlapy a vydělám si sotva na nájem v plesnivé garsonce. Jarmile je třiaosmdesát. Je to bezdětná sestra mého dědy a bydlí sama ve třípatrové prvorepublikové vile v Černošicích. Ten barák má hodnotu minimálně pětadvaceti milionů. Dubové parkety, vitráže v oknech, obrovská zahrada. A byla by absolutní blbost nechat to propadnout státu nebo rozdrobit mezi deset vzdálených příbuzných.
Začala jsem k ní jezdit před půl rokem. Dvakrát týdně, vždycky po šichtě. Vzala jsem jí nákup, umyla nádobí, vyprala záclony. Začala mi říkat „moje zlatá holčička“. Všichni ostatní na ni kašlali, jen bratranec David jí občas zavolal na Vánoce.
Vzala jsem tác a vešla do obýváku. Jarmila seděla ve svém oblíbeném ušáku a dívala se z okna na zarostlou zahradu. Byla drobná, hubená a ruce se jí třásly. Položila jsem před ni čaj.
„Učešu tě, Jarmilko, chceš?“ zeptala jsem se sladce.
Kývla. Vzala jsem hřeben s kančími štětinami a začala jí pomalu projíždět ty prořídlé, jemné bílé vlasy. Zavřela oči a slastně povzdechla.
„Jsi na mě tak hodná, Silvinko,“ zašeptala. „Máš úplně stejné ruce jako tvoje babička. Tak jemné. Vždycky si na ni vzpomenu, když tu se mnou jsi.“
Na vteřinu mě u srdce píchlo něco zvláštního. Dívala jsem se na její křehký, vrásčitý krk a uvědomila si, jak moc je zranitelná. Vzpomněla jsem si na babičku, na to, jak mi jako malé pletla svetry. Cítila jsem k té staré ženě v křesle upřímnou lítost a vlastně i kousek opravdové něhy. Pohladila jsem ji po rameni a chtěla jí říct něco fakt hezkého.
Pak můj pohled sjel z jejího ramene na ten masivní křišťálový lustr nad námi a na ručně vyřezávané dubové schodiště v hale. Ne. Lítost mi složenky nezaplatí a babička mi mimochodem neodkázala ani korunu. Polkla jsem tu vlnu sentimentu a usmála se.
„To víš, že jo, Jarmilko. Jsem tu pro tebe. A vždycky budu. Na rozdíl od ostatních.“
Kdo vaří čaj, ten bere dům
O měsíc později se věci daly do pohybu. Nechala jsem v lékárně vyzvednout všechny její recepty, srovnala jí to do dávkovače a tak mimochodem jsem před ni položila papír. Byla to plná moc k zastupování na úřadech a poště. Podepsala to bez čtení.
Jenže další týden v úterý se do toho vložil David.
Zrovna jsem Jarmile v kuchyni mixovala nějakou dýňovou polévku, když se ozval zvonek. Otevřela jsem a na prahu stál můj drahý bratránek. V ruce držel krabičku bonboniéry a tvářil se jako mistr světa. Dělá obchoďáka s nějakým softwarem a myslí si, že mu patří svět.
„Ahoj Silvie. Co ty tady?“ projel mě podezíravým pohledem a narval se dovnitř bez zutí.
„Starám se o tetu. Někdo musí,“ odsekla jsem a překřížila ruce na prsou.
Vešel do obýváku. Jarmila spala v křesle. David se zastavil u konferenčního stolu. Ležely tam rozevřené desky. Moje desky. A v nich byl návrh darovací smlouvy s věcným břemenem dožití, který mi včera poslal můj právník. Byla jsem blbá, že jsem to neuklidila do tašky.
David ten papír popadl. Očima rychle přelétl odstavce. Zrudnul a otočil se na mě.
„Ty si děláš prdel,“ vyštěkl, ale snažil se tlumit hlas, aby Jarmilu neprobudil. „Darovací smlouva? Ty ji chceš nechat přepsat tenhle barák jen na sebe? Vždyť je úplně mimo, minule do telefonu nevěděla, jakej je rok!“
„Je naprosto příčetná. Jen je stará a unavená,“ usmála jsem se na něj a opřela se o futra. „A na rozdíl od tebe jí já obětuju svůj volnej čas. Chce mi to dát sama.“
David zmuchlal ten návrh v ruce a hodil ho na stůl. Udělal ke mně dva rychlé kroky a zastavil se mi těsně před obličejem.
„Tohle ti neprojde, ty jedna vychcaná mrcho,“ zasyčel. „Zítra volám svýmu právníkovi. Podám na soud návrh na omezení její svéprávnosti a nechám zablokovat nakládání s majetkem na katastru. Pošlu sem posudkovýho doktora. Z tohohle baráku neuvidíš ani kliku od záchodu.“
Koukal na mě svrchu a myslel si, že mě zastrašil. Že se složím a stáhnu se zpátky na tu svou umakartovou recepci.
„Klidně mu zavolej, Davide,“ pokrčila jsem ledabyle rameny. „Ale zavři za sebou potichu dveře, ať tetu nevzbudíš.“
Zabouchl tak, až v oknech zadrnčely ty historické vitráže.
Kdo dřív přijde, ten bydlí
Bylo mi jasné, že musím jednat hned. Než soudy vůbec zaregistrují nějaký jeho návrh na omezení svéprávnosti, může to trvat měsíce. Ale blokaci na katastr mohl jeho právník hodit rychle.
Šla jsem k Jarmile. Probudila se tím bouchnutím dveří a koukala zmateně kolem sebe. Rychle jsem si rukama promnula oči, abych vypadala, že brečím, a klekla si k ní na koberec. Chytila jsem ji za ty její vrásčité ruce.
„Co se děje, holčičko? Kdo tu křičel?“ ptala se vyděšeně.
„To byl David, tetičko,“ vzlykla jsem přesvědčivě. „Přišel s hroznou zprávou. Chce tě dát do domova důchodců. Prý už jsi moc stará na to, abys bydlela sama, a ten dům chce prodat nějakým cizím lidem.“
Jarmila úplně ztuhla. V očích se jí objevil čistý, nefalšovaný děs. Panika. Starší lidi nemají z ničeho takový strach jako z toho, že je někdo vytrhne z jejich prostředí a strčí někam mezi cizí polomrtvé ležáky.
„Ne… to přece nemůže,“ začala se třást. „Já tu chci umřít. Tady jsem doma.“
„Já vím, tetičko. Já tě nedám. Slíbila jsem, že se o tebe postarám,“ hladila jsem ji po ruce a koukala jí přímo do očí. „Ale aby na tebe David nemohl, musíme to vyřešit právně. Pan notář už to připravil. Zůstaneš tu napořád, nikdo tě nevyhodí. Jen to musíme podepsat dřív, než David zítra přivede ty doktory ze sociálky.“
Souhlasila okamžitě. Dala by mi v tu chvíli i ledvinu, jen aby nemusela do ústavu.
Další den ráno v devět hodin už stál v obýváku doktor Malý, notář, na kterého jsem měla dobrý kontakt. Měl vyleštěné boty, drahý oblek a obrovské razítko se státním znakem. Přečetl Jarmile nahlas celou darovací smlouvu s věcným břemenem. Kývala u každého odstavce. Pak vzala do ruky těžké plnicí pero a podepsala to. Ruka se jí třásla, podpis byl kostrbatý, ale byl tam.
Notář to potvrdil. Rovnou z Černošic jsem jela na katastrální úřad s návrhem na vklad.
Dneska odpoledne jsem si sedla na terasu za domem. Jarmila už druhou hodinu spala po lécích nahoře v ložnici. Slunce svítilo na ty obrovské rododendrony, o které se děda tak rád staral.
Otevřela jsem si na tabletu e-mail. David mi před hodinou poslal zprávu, která měla asi tři odstavce plné výhrůžek, paragrafů a nadávek. Prý jsem zrůda a že to napadne pro neplatnost. Zasmála jsem se nahlas, vzala do ruky skleničku vychlazeného prosecca a celou tu zprávu bez čtení smazala. Pak jsem si otevřela stránky s luxusní sanitou a začala vybírat nové obklady do koupelny v prvním patře. Zítra přijedou řemeslníci vybourat tu starou litinovou vanu, tak snad ji ten hluk neprobudí
