V roce 1963 přelila vlna 250 metrů nad přehradou Vajont. Hráz stojí dál, pod ní leží 1 910 mrtvých

Na horu Monte Toc v severních italských Dolomitech je z dálnice vidět ostré písmeno „M“. Několik kilometrů dlouhá jizva, kterou si hora vyhloubila sama do svého vlastního boku. Místní jí neříkají „M jako memoriál“ a ani „M jako Monte“. Říkají jí „M jako morte“ – smrt.

Pod jizvou stojí betonová oblouková hráz Vajont, 262 metrů vysoká, bez jediného škrábance. Je tam od roku 1960. Nikdy nepraskla, nikdy se neposunula, nikdy netekla. Průvodci od Parku Friulských Dolomit vodí po její koruně prohlídky za sedm eur, maximálně čtyřicet lidí najednou. Z koruny je dolů do údolí Piave pohled do více než dvou set metrů hloubky.

Přímo pod tím pohledem leželo v noci z 9. na 10. října 1963 město Longarone, asi dva tisíce obyvatel. Ve 22:39 přestalo existovat. Město, osm dalších osad a devět desetin jejich obyvatel smetla za čtyři minuty vlna, která přeletěla přehradu z druhé strany.

Hráz zůstala stát. To je ta největší a nejbolestivější ironie tohoto místa. Všechno, co měla zadržet, zadržela. Jenom zadržet nešlo to, co se stalo.

Stavbu do rokliny mezi Monte Toc a Monte Salta naplánoval inženýr Carlo Semenza, který údolí pod Monte Toc prvně prošel v roce 1929. Energetická společnost SADE – Società Adriatica di Elettricità – získala vyvlastněním pozemky v roce 1948 a stavbu zahájila v lednu 1957.

Úzký skalnatý kaňon byl pro obloukovou přehradu ideální. Voda neměla kam uniknout po stranách, betonu bylo potřeba málo, hráz mohla být tenká. Během stavby SADE povolení ještě rozšířila: hráz vyrostla z původně plánovaných zhruba 200 metrů na 262 metrů. V říjnu 1959 se stala nejvyšší obloukovou hrází světa. Kapacita nádrže činila asi 168 milionů kubíků vody.

Semenza svoji nejvyšší stavbu neviděl naplněnou. Zemřel v Benátkách 31. října 1961, dva roky před katastrofou. Jeho místo zaujal Alberico Biadene, ředitel hydraulických služeb SADE, kterého později vyšetřovatelé označili za hlavního viníka. Stavbu na místě vedl Mario Pancini.

Přehrada vznikala v kontextu, který v Itálii přelomu padesátých a šedesátých let znamenal jediné: ekonomický zázrak. Sever země potřeboval proud. SADE dostávala státní zakázky, prodávala elektřinu a zvyšovala kapacitu svých vodních děl. Po znárodnění energetiky v listopadu 1962 bylo rozhodnuto, že 14. března 1963 stát od SADE zařízení odkoupí a 27. července je formálně převezme státní podnik ENEL. Výše kompenzace závisela na tom, zda je dílo plně funkční.

To znamenalo napouštět nádrž až k horní hranici.

Od července 1959 pracoval v terénu mladý geolog Edoardo Semenza, dvaatřicetiletý syn projektanta Carla. Spolu s rakouským geologem Leopoldem Müllerem zkoumal stabilitu levého svahu Monte Toc.

Našel něco, co tam podle oficiálních průzkumů nemělo být. Na svahu identifikoval prehistorický sesuv – paleofranu – o objemu asi 260 milionů kubíků. Celá jedna strana hory už jednou v dávné minulosti sjela dolů a někdy v budoucnu sjede znovu. Jen není jasné kdy.

Zprávu spolu se svým kolegou Franco Giudicim předložil SADE v červnu 1960. Biadene po Carlově smrti Edoardovu konzultační smlouvu neprodloužil. Zpráva skončila v šuplíku.

Zatímco jedni geologové mlčeli, jedna novinářka psala. Tina Merlinová se narodila v roce 1926 ve Val Belluně, za války byla partyzánkou v horách nad Piavou a od konce čtyřicátých let pracovala jako korespondentka komunistického deníku L'Unità. Montanari – horaly z údolí – znala od dětství. V roce 1959 začala psát, že SADE spadroneggia, tedy chová se jako pán, a že obyvatelé Erta a Cassa mají čím dál větší strach z prasklin ve zdech.

Její článek z 5. května 1959 nesl titulek SADE spadroneggia ma i montanari si difendono – „SADE si dělá, co chce, ale horalové se brání.“ SADE ji za něj pohnala před milánský tribunál, obžalovanou ze šíření falešných a tendenčních zpráv narušujících veřejný pořádek. Proces se konal 10. a 30. listopadu 1960.

30. listopadu ji soud osvobodil s odůvodněním, že „skutek není trestný čin“. Merlinová vyšla z milánské soudní budovy a dál psala. „Nepsala jsem nepravdy,“ řekla podle vlastních poznámek. „Psala jsem, co mi řekli montanari z údolí Piave, kteří tu žijí celý život.“

Dvacet tři let po katastrofě vydala v roce 1983 knihu Sulla pelle viva. Come si costruisce una catastrofe – Na živé kůži. Jak se staví katastrofa. Shrnula v ní materiál, za který ji soudili. Dnes je to povinná četba na italských žurnalistických fakultách.

Zatímco Merlinovou vyšetřoval milánský soud, hora dodala první fyzický důkaz, že měla pravdu. 4. listopadu 1960 ve 12:20, přesně v okamžiku, kdy hladina nádrže dosáhla 650 metrů nad mořem, se ze severního svahu Monte Toc utrhlo asi 700 tisíc kubíků horniny. Padlo to do nádrže za dvě minuty. Vlna dosáhla asi deseti metrů.

Nebylo to velké. Hrázi se nic nestalo. SADE katastrofu interně zaregistrovala jako „malý sesuv“. Ale geologové, kteří pak přijeli na místo, viděli něco znepokojivějšího. Na svahu se objevila ostrá puklina ve tvaru písmene M, dlouhá několik set metrů. Potvrdila to, co Edoardo Semenza popsal ve své studii. Celý bok hory se pohybuje.

SADE reagovala pragmaticky: postavila obtokový tunel dál od potenciálního sesuvu, snížila hladinu a pokračovala. Biadene vydal pokyn sledovat pohyb hory měřicími body a seismografy.

Obyvatelé Erta a Cassa věděli i bez seismografů. Starousedlíci už několik let říkali, že les nad jejich vesnicemi se „plazí“. Ráno zaznamenávali, že stromy, které včera stály vzpřímeně, byly za noc o několik centimetrů mírně pootočené. Studny byly temné. Podzemní voda pulzovala.

Nikdo jim nevěřil.

Model profesora Augusta Ghettiho z padovské univerzity stanovil pro bezpečný provoz přehrady maximální hladinu 700 metrů nad mořem. V létě roku 1963 byla nádrž napuštěna na 710 metrů – deset metrů nad bezpečnostní hranicí.

Od listopadu 1962 se měřicí body na severním svahu Monte Toc pohybovaly rychlostí asi 1,5 centimetru za den. Rozhodnutí zahájit vypouštění padlo 26. září 1963. V prvním říjnovém týdnu byla redukce hladiny minimální, voda ubývala pomalu.

Ráno 9. října 1963 body na svahu ukazovaly pohyb 30 centimetrů za den. Dvacetkrát rychleji než před rokem. V té chvíli se hora utrhla a padala – jen se ještě nikdo nepřiznal.

Biadene té noci v interní poznámce napsal větu, která je dnes citována v každé italské učebnici inženýrské etiky: La situazione al Vajont mi induce a rientrare piuttosto a Venezia. – „Situace na Vajontu mě nutí vrátit se spíše do Benátek.“

Nenařídil evakuaci. Nespojil se se starostou Longarone. Nevaroval fotbalisty ani bary, kde lidé ten večer seděli u televize a sledovali Pohár mistrů, Real Madrid proti Glasgow Rangers.

V jedenáct minut před jednáctou hodinou večer přestala polovina Monte Toc existovat jako hora.

Ze severního svahu se utrhlo 270 milionů kubíků skály a hlíny. Celá hmota urazila 500 metrů směrem dolů za čtyřicet pět sekund. Rychlost dosáhla až třiceti metrů za sekundu, tedy 108 kilometrů za hodinu. Seismograf ve vzdáleném Pieve di Cadore zaregistroval energii srovnatelnou s výbuchem atomové bomby.

Masa dopadla do nádrže a vytlačila asi padesát milionů kubíků vody. Z toho něco mezi dvaceti pěti a padesáti miliony přeletělo přes korunu přehrady. Vlna nad hrází dosáhla zhruba 250 metrů – dvakrát výšky Eiffelovy věže bez antény. Hráz ve svém těle zadržela zbytek. Ani neprasklo ocelové zábradlí v horní části.

To, co přeletělo, se vrhlo do údolí Piave rychlostí kolem sto kilometrů za hodinu. Longarone leželo o necelé čtyři kilometry níž. Tlaková vlna – masa vzduchu, kterou voda před sebou strkala – dorazila o několik sekund dříve než samotná voda. Strhávala střechy, okenice a komíny v obcích, kam se voda ani nedostala. Podle svědectví přeživšího Gina Mazzorany, tehdy desetiletého, „vzdušný tlak vrhl daleko pryč.“

Voda dorazila do Longarone ve 22:43. Za necelou minutu z města zbylo jen několik nejvyšších částí věží kostela. V Pirago, Villanově, Rivaltě a Faè už nestálo nic. Voda pokračovala proti proudu Piavy až do Termine di Cadore, čtyři kilometry na sever.

Po čtyřech minutách bylo po všem.

Dvanáctiletá Micaela Coletti spala ve vsi Erto, která stojí vysoko nad údolím, nad úrovní vlny. Přesto ji zasypala masa bahna a trosek, kterou vymrštil sesuv směrem na druhou stranu hory. „Slyšela jsem něco, co jsem si myslela, že je hrom,“ řekla v roce 2023 listu Il Gazzettino. „Ale byl to sesuv padající do přehrady. Světlo zhaslo. Postel se rozjela šílenou rychlostí, ohlušující hluk. Zůstala jsem uvězněná mezi troskami, čouhala mi jen noha a ruka.“

Život jí zachránil reflex ruky – zdvihla ji nad hlavu a vzduchová kapsa kolem ní jí dovolila dýchat, dokud ji nevyprostili. Ztratila otce, matku, babičku a čtrnáctiletou sestru.

Oficiální bilance katastrofy činí 1 910 obětí. Některé italské archivy uvádějí číslo 1 917. Přesnost nelze potvrdit, protože asi čtyři sta těl se nikdy nenašlo. Voda je odnesla směrem k Jaderskému moři nebo zasypala metry sedimentů.

V Longarone a přilehlých obcích Pirago, Villanova, Rivalta a Faè zahynulo asi 1 450 lidí. Codissago a Castellavazzo ztratily sto devět. Erto a Casso sto padesát osm. Zbytek rozložený po menších osadách.

Mezi oběťmi bylo 487 dětí a mladistvých mladších patnácti let. Třicet tři z nich bylo mladších jednoho roku. Dvacet osm se narodilo mezi 1. lednem a 9. říjnem 1963 – některé jen několik dní před katastrofou.

V Longarone zmizelo kompletně 305 rodin. Nezůstal z nich nikdo, kdo by potom mohl identifikovat těla.

Vyšetřování uzavřel prokurátor v únoru 1968. Mario Pancini, ředitel stavby, spáchal devět měsíců nato, 28. listopadu 1968, sebevraždu v benátské části Mestre. Zastřelil se.

Na lavici obžalovaných zůstalo deset jmen – mezi nimi Alberico Biadene, Francesco Sensidoni, Curzio Batini. Proces byl z obavy ze zaujatosti místních soudů a tlaku médií převeden 290 kilometrů daleko od Longarone do L'Aquily ve střední Itálii.

Rozsudek první instance vydal soud v L'Aquile 17. prosince 1969. Biadene, Batini a Violin dostali šest let vězení. Ostatní byli osvobozeni. Po odvolání 3. října 1970 zbyly tresty Biadeneho šest let a Sensidoniho čtyři a půl roku – ze tří let se vztahovala amnestie.

Konečný rozsudek Kasačního soudu v Římě padl mezi 15. a 25. březnem 1971. Biadene: pět let vězení, z toho tři amnestie. Sensidoni: tři roky a osm měsíců, z toho tři amnestie. Odsouzeni byli za trestný čin „kolosální nedbalosti“. Rozhodnutí padlo čtrnáct dní před promlčením trestného stíhání.

Biadene nastoupil do vězení Santa Maria Maggiore v Benátkách v květnu 1971. V květnu 1973 byl předčasně propuštěn. Zemřel v Benátkách v roce 1985.

Odškodnění trvalo ještě čtvrt století. V roce 1997 uhradila společnost Montedison (která mezitím SADE pohltila) městu Longarone 55,6 miliardy lir. V roce 1999 přidal ENEL dalších 18,2 miliardy. V roce 2000 uzavřel stát s oběma firmami dohodu, podle níž každá strana zaplatila třetinu celkových 99 miliard.

Víc než šest set pozůstalých nebylo nikdy odškodněno. 22. července 2024, šedesát jedna let po katastrofě, italský Senát poprvé formálně přiznal, že za Vajont nese odpovědnost i stát.

V Longarone dnes bydlí asi pět tisíc lidí. Na místě smeteného města stojí nové – navržené v šedesátých a sedmdesátých letech, většina bytů stejně velkých, jedna centrální ulice. Kolem ní výlohy se stejnou sadou obchodů, které najde návštěvník v jakémkoli provinčním italském městě.

V centru stojí Chiesa Monumentale di Santa Maria Immacolata, kostel postavený v letech 1975–1978 podle projektu architekta Giovanniho Michelucciho. Vypadá jako beton ohnutý do vlny. Na jedné straně má tisíce výdutí, ve kterých jsou zasazena skleněná sklíčka. Architekt je navrhoval tak, aby za slunečných dopolední procházely kostelem barevné šmouhy – každá symbolizovala jeden život.

Hřbitov Fortogna leží na jižním okraji města. Byl navržen architektem Giannim Avonem v sedmdesátých letech, upraven v letech 2003 až 2004. Stojí na něm 1 910 bílých identických kamenných desek v geometrické mřížce. Bez ornamentů, bez fotografií. Každá deska má jen jméno, dvě data a jeden řádek volného místa. Na některých stojí věk – „4 měsíce“, „11 dní“, „narozen 1963“.

V hlavní budově Longarone sídlí Museo Longarone Vajont – Attimi di Storia, oficiální vajontské muzeum. Má asi patnáct sálů, ve kterých návštěvník prochází chronologicky od stavby přehrady po rozsudek v L'Aquile. V posledním sále běží smyčka televizního zpravodajství z 10. října 1963. Tichá, bez ozvučení.

Ves Casso visí pod M-jizvou, přímo nad levým bokem přehrady. Dnes v ní trvale žije asi třicet lidí. Většina domů je zabedněná. Některé z nich patří potomkům obětí, kteří se do údolí vrátit nedokázali, ale rodinný dům nechtěli prodat. V bývalé obecní škole sídlí Centro Visite di Erto e Casso, návštěvnické středisko Parku Friulských Dolomit.

Vesnice Erto je rozdělená na dvě části. Původní kamenná Erto Vecchia přežila, protože leží nad úrovní vlny. Po katastrofě byla zkoumaná dlouho – geologové se báli, že podklad dál ujíždí. Některé domy musely být nadobro opuštěny. Obyvatelé, kteří se nechtěli vracet, byli přesídleni do nové obce Vajont, postavené v letech 1966–1971 v provincii Pordenone. Jméno dostala osada ironicky podle řeky, která přinesla zkázu.

V Erto se narodil Mauro Corona, spisovatel, horolezec a řezbář, dnes jedna z mediálně nejznámějších postav severovýchodní Itálie. V roce 2006 vydal knihu Vajont: quelli del dopo – Vajont: ti, kteří přišli potom. Je to dialog u hospodského stolu mezi šesti ertskými muži, kteří katastrofu přežili. Bez vypravěče, bez komentáře, jen mluvení. „My z dopo, my po, to jsme my, kteří zůstali,“ říká v knize jedna z postav. „Ti před námi neměli čas ani zjistit, že něco přichází.“

Na přehradě jsou dnes dvě pěší trasy. První vede po koruně, délka tři sta padesát metrů, povolený počet návštěvníků čtyřicet najednou. Provází buď rangeři Parku Friulských Dolomit, nebo předem vyškolení dobrovolníci. Prohlídka trvá padesát minut a stojí sedm eur. Druhá, delší trasa vede bokem přehrady a vrací se přes staré obslužné tunely.

Na začátku prohlídky vstoupí návštěvník do malého betonového předsálí. Na levé stěně visí kovová tabule s jmény. Všech 1 910. Žádné fotografie, žádná vysvětlení. Jen jména, seřazená abecedně. Průvodci na ni neukazují. Návštěvníci ji najdou sami, zastaví se, pokračují.

Papež František řekl k šedesátému výročí katastrofy v říjnu 2023: „Zisk dostal přednost před péčí o člověka a prostředí.“ Stál v Longarone. Pod nohama měl podlahu nového kostela, dvacet metrů nad úrovní, kde ještě v roce 1963 stálo město.

Micaela Coletti, dnes ve dvaasedmdesáti, dala v roce 2023 rozhovor Il Gazzettinu. Šedesát let prý doufala, že ji někdo přijde probudit ze zlého snu. „Ani dnes nejsem schopná se koupat v moři, spát při zavřeném okně ani uprostřed zimy a spím nejvíc čtyři hodiny za noc.“

Koruna přehrady je stabilní. Žádná trhlina, žádný průsak. Inženýři ji pravidelně měří, výsledek je vždy stejný. Stojí, jak stavěli. Udrží jakoukoli další vlnu, kdyby nějaká v budoucnu přišla.

Pod ní leží jedno prázdné údolí.

Zdroje: