Článek
S hledáním jsme začali letos v září. V neděli po obědě jsem otevřela nabídky bytů a Milan si přisunul židli. Dům za městem nám začínal být velký. Děti přijížděly na návštěvu, ale jejich někdejší pokoje jsme většinu týdne jen míjeli. Dohodli jsme se na menším bytě ve městě, odkud bychom nemuseli kvůli každému nákupu vyjíždět autem.
Zpočátku jsme se u počítače docela bavili. Ukazovali jsme si kuchyně, do kterých by se nevešel náš stůl, a obývací pokoje větší než celé přízemí domu. Milan pokaždé zjišťoval, kde se parkuje a jak se do bytu chodí. Já hledala světlo. Po letech s kuchyňským oknem obráceným k sousedovu plotu jsem chtěla vidět také něco jiného.
Začátkem listopadu jsem našla byt nad náměstím. Dvě velká okna, světlá podlaha a místo na stůl přímo u výhledu. Pod domem byla pekárna a za rohem knihovna. Údaj o čtvrtém patře bez výtahu jsem samozřejmě četla. Připadal mi ale jako drobná nevýhoda mezi samými přednostmi. Na prohlídku jsem se objednala ještě ten večer.
Schody, které jsem nechtěla počítat
Nahoru jsme šli za makléřkou. U třetího patra Milan zpomalil, aby si rozepnul bundu. Já už viděla otevřené dveře bytu a pobízela ho. Uvnitř bylo i za zataženého dne světlo. Postavila jsem se k oknu a ukazovala mu, kam bychom dali křeslo. On se zeptal, zda se v domě někdy jednalo o výtahu. Makléřka řekla, že s ním nemáme počítat.
Cestou domů mi vysvětloval, že nechce při každém návratu zdolávat tolik schodů. Připomněl nákupy, kufry i obyčejnou únavu. Odpověděla jsem, že zatím oba chodíme dobře a nemusíme si vybírat bydlení podle nejhorší možnosti. Když řekl, že to není nejhorší možnost, ale běžný všední den, přestala jsem ho poslouchat. Slyšela jsem v tom odmítnutí celého stěhování.
Další dny jsem si byt prohlížela v telefonu. Milan mezitím uklidil zahradní nářadí a objednal dřevo na zimu. Brala jsem to jako důkaz, že chce zůstat. Při večeři jsem mu vyčetla, že mě nechává hledat zbytečně. Zarazil se a řekl jen, že přece nemůžeme přestat topit, dokud někde skutečně nebydlíme. Potom jsme dojedli skoro beze slova.
Jeho vlastní hledání
Makléřka nabídla ještě jednu prohlídku, tentokrát odpoledne. Chtěla jsem si ověřit rozměry ložnice a Milan souhlasil, že půjde se mnou. Před domem vytáhl z kapsy přeložený papír. Myslela jsem, že si sepsal další námitky. Byly na něm čtyři jiné byty, ceny, vzdálenosti od náměstí a termíny, kdy bychom se na ně mohli podívat. U všech měl poznamenaný výtah.
Ukázal mi byt za knihovnou. Nebyl tak světlý, ale měl balkon do dvora. Už se ptal na prohlídku. U večeře ještě neměl odpovědi od makléřů a chtěl mi nabídky ukázat až s termíny. „Já se chci odstěhovat. Jen ne sem,“ řekl. Stáli jsme pod schránkami a já nevěděla, co odpovědět. Celý týden jsem ho v duchu přemlouvala k něčemu, na čem už sám pracoval.
Nahoru jsme tentokrát šli pomaleji. V bytě jsem znovu zamířila k oknu. Ani teď, když jsem Milanovi rozuměla, se mi tam nepřestalo líbit. Změřil ložnici, jak jsem ho požádala, a pak jsme chvíli stáli v prázdné kuchyni. Řekla jsem mu, že jsem si už představovala naše rána právě tady. Přikývl. Nezačal mi vysvětlovat, proč je ten byt špatný. Jen zopakoval, že v něm bydlet nechce.
Další adresa
Na vyjádření jsme měli čas do pátku. Makléřka nás upozornila, že potom byt nabídne dalším zájemcům. Ve čtvrtek jsem nabídku otevřela ještě několikrát. Napadlo mě Milanovi říct, že takovou příležitost už nenajdeme. Místo toho jsem telefon odložila. V pátek jsem termín nechala uplynout. Mrzelo mě to, i když jsem věděla, proč jsme se nedomluvili. Na společné bydlení nestačilo, že jsem si je dokázala krásně představit já.
V sobotu jsem zavolala kvůli bytu za knihovnou. Domluvila jsem prohlídku na příští týden a Milan si termín zapsal. Pak jsme si sedli k jeho papíru a doplnili, co chybělo mně: kam směřují okna a jestli se do kuchyně vejde náš stůl. U jednoho bytu nebyly pořádné fotografie, a tak jsme napsali makléři společně. Poprvé po několika dnech jsme nad hledáním strávili klidný večer.
Nový byt zatím nemáme. Když jdeme přes náměstí, pořád se k těm dvěma oknům podívám. Milan už mi přitom nemusí připomínat schody. Pochopila jsem, že jeho podmínka není překážka, kterou mám při hledání obejít. Patří k tomu hledání stejně jako moje potřeba světla. Na další prohlídce se chci nejdřív rozhlédnout a potom se ho zeptat, jak by se tam bydlelo jemu.





