Článek
Seděla jsem na svém vlastním gauči v obýváku, nohy jsem měla pevně překřížené a nutila se nedívat na nástěnné hodiny. Strašně se mi chtělo na záchod. Z koupelny se ale už pětadvacet minut ozýval monotónní, hučivý zvuk sprchy.
Tohle je přesně ten moment, do kterého se nevyhnutelně dostanete, když si celoživotně myslíte, že úsměvem, drobným ústupkem a mlčením vyřešíte potenciální trapno.
Kamila je moje kamarádka ještě z dob, kdy jsme obě bydlely na kolejích. Dneska pracuje v realitách, nosí pouzdrové sukně, pije matcha latté a svůj den má rozplánovaný na minuty. Já dělám korektury textů z domova, nosím vytahaný svetr a můj největší ranní stres je obvykle to, abych stihla kurýra s rohlíky.
Před dvěma měsíci mi Kamila zavolala. V jejím oblíbeném fitness centru, které je jen o blok dál od mého bytu, prý začali rekonstruovat umývárny.
„Silvuš, prosím tě, ty jsi stejně pořád doma. Můžu si k tobě dvakrát týdně po kruhovém tréninku odskočit pod vodu? Nechci jet přes celé město zpocená,“ škemrala do telefonu.
Samozřejmě jsem řekla ano. Co jsem měla říct? Že mi to nabourává ranní klid? Že nechci nikoho cizího pouštět do své čerstvě umyté koupelny?
Znělo to tak sobecky a malicherně, že jsem tu myšlenku okamžitě zadusila. Je to přece jen trocha vody.
První týden to bylo dvacet minut. Rychlá sprcha, vlastní ručník, vyfénovat a šla. Jenže pak si u mě v chodbě začala nechávat obrovskou sportovní tašku.
„Abych se s tím nemusela tahat do kanceláře, to je strašně neprofesionální, víš?“
Pak přestala nosit vlastní ručník s tím, že se jí nevejde do kabelky, a automaticky si začala brát ty moje ze skříně.
Dneska ráno jsem ale byla obzvlášť nervózní. Včera mi totiž přišel balíček z parfumerie. Po třech měsících váhání jsem si udělala radost a koupila si profesionální masku na vlasy. Stála patnáct set.
Takový ten těžký, luxusní oříškový kelímek se zlatým víčkem. Včera večer jsem si dala nesmírně záležet na tom, abych ho pečlivě zašroubovala a zasunula úplně dozadu do skříňky pod umyvadlem, až za staré čističe a balení toaletního papíru.
Na kraj vany jsem pro Kamilu naopak velmi demonstrativně postavila velký žlutý březový šampon, který si tu před týdnem sama zapomněla.
Voda v koupelně konečně ztichla. Slyšela jsem, jak Kamila otevírá skříňku pod umyvadlem. Cvakly panty. Pak druhou.
Následoval zvuk mého fénu. Její rituál trval dalších patnáct minut. Já mezitím zatínala svaly a přemýšlela, jestli bych neměla prostě zaťukat a říct, že nutně potřebuju použít toaletu. Neudělala jsem to. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že na ni tlačím.
Konečně se otevřely dveře a do chodby se vyvalil oblak horké páry.
„Ježiš, Silvuš, to bylo boží,“ vydechla Kamila a vešla do kuchyně. Měla na sobě svůj perfektní béžový kostýmek, vlasy vyfoukané do neuvěřitelného objemu a celá místnost se okamžitě zaplnila vůní.
Tou oříškovo-vanilkovou vůní. Nedala se splést.
Zatajil se mi dech. Znala jsem ten kelímek, věděla jsem přesně, kde ležel. Musela kleknout na dlaždičky a prohrabat mi celou skříňku, aby ho v tom zadním rohu našla.
„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se, místo abych se zeptala, proč se prohrabuje mými věcmi. Můj hlas zněl tak tence a úslužně, až se mi z toho samotné udělalo fyzicky špatně.
„Ne, nemám vůbec čas, musím letět na prohlídku bytu na Vinohrady,“ odmítla s úsměvem a zamířila do předsíně. Šla jsem za ní. Doufala jsem, že už konečně vypadne.
Zatímco si obouvala kožené kotníkové boty, zazvonil jí telefon. Měla v uších bezdrátová sluchátka. Zmáčkla tlačítko a rovnou začala mluvit, zřejmě v domnění, že jsem se vrátila do kuchyně. Ale já stála jen metr od ní a držela v ruce její kabát.
„Ahoj, Jani,“ začala Kamila normálním, hlasitým tónem, zatímco si druhou rukou zapínala zip na botě. „Hele, dorazím tak za dvacet minut. Byla jsem si tu po fitku ještě umýt hlavu. Jo, jasně že u Silvie.“
„Představ si, ona si konečně koupila tu Kerastase masku, co jsem ti o ní říkala. Takže už si ani nemusím nosit kondicionér z domova. Je to super, ona je beztak pořád zalezlá tady u počítače, tak jí to aspoň trochu oživím.“
Stála jsem tam s jejím kabátem v ruce a zírala na její perfektní účes. Nešlo o tu masku za patnáct stovek. Nešlo o teplou vodu, kterou propálila, ani o to, že pak po ní vždycky musím vytřít celou koupelnu, protože ignoruje předložku.
Šlo o tu naprostou, drtivou samozřejmost. Udělala ze mě svou bezplatnou obsluhu a ještě to před ostatními prezentovala jako charitu pro osamělou kamarádku.
Kamila ukončila hovor, postavila se a vzala si ode mě kabát. Otevřela vchodové dveře dokořán.
Na chodbě zrovna paní Hrubá odnaproti zamykala svůj byt. Na vodítku držela malého knírače a zvědavě se k nám otočila. Kamila se na ni zářivě usmála, jako by to byla ona, kdo tu platí nájem, a pak se otočila ke mně.
„Tak ve čtvrtek, beruško! Nechávám ti tu zas ty tenisky a tašku, jo?“ zahlásila do otevřených dveří.
Podívala jsem se na její sportovní tašku, která překážela u botníku. Byla obrovská, špinavá a táhl z ní pach propocených věcí. Podívala jsem se na paní Hrubou, která se zastavila a dělala, že si přepíná vodítko.
Ještě včera bych s křečovitým úsměvem kývla, zavřela dveře a šla vztekle drhnout vanu.
„Tu tašku si budeš muset vzít, Kamilo,“ řekla jsem.
Kamila se zarazila. Ruka s kabelkou jí zamrzla ve vzduchu.
„Jak vzít? Vždyť to mám do čtvrtka, víš, že zítra mám schůzky rovnou po…“
„Vezmi si ji,“ přerušila jsem ji, sehnula se, popadla tašku za popruhy a vrazila jí ji přímo do ruky. Byla těžká.
„A ve čtvrtek už nechoď. Od zítřka nám tu mění stoupačky, celý měsíc tu přes den nepoteče voda.“
Zalhala jsem. Obyčejně, přímo před sousedkou, která naprosto přesně věděla, že žádné stoupačky se v domě nemění. Paní Hrubá zvedla obočí, ale neřekla ani slovo. Jen si popotáhla knírače blíž k noze a dál nás sledovala.
Kamila věděla, že lžu. Viděla jsem, jak v hlavě rychle přehodnocuje situaci. Ale nemohla začít křičet ani mě usvědčovat ze lži, protože jsme stály na veřejné chodbě a ona nesnáší ostudu ještě víc než já.
„Aha,“ řekla Kamila a rty se jí pevně semkly v chladném, uraženém gestu. Její výraz se během vteřiny změnil. „No, tak to jsi mi mohla říct dřív. Kde se mám ve čtvrtek jako sprchovat?“
„Ve fitku otevřeli ty nové sprchy už před třemi týdny,“ řekla jsem tiše, ale naprosto zřetelně. „Sama jsi mi v pondělí vyprávěla, jaký tam mají hezký nový obklad.“
Zůstalo mezi námi viset nepříjemné, holé ticho. Kamila si beze slova přehodila těžkou tašku přes rameno, až se jí ten dokonalý kostýmek na rameni shrnul.
„Tak se měj,“ utrousila, aniž by se mi podívala do očí, a vyrazila k výtahu. Paní Hrubá jí ochotně uhnula z cesty.
„Ahoj,“ odpověděla jsem, pomalu zavřela dveře a zamkla na dva západy.
Když jsem konečně došla do koupelny, vzduch byl pořád těžký a vlhký. Na zemi před vanou ležel zmuchlaný, mokrý ručník s fleky od jejího make-upu. Skříňka pod umyvadlem byla pootevřená.
A na okraji vany, hned vedle nepoužitého žlutého šamponu, stál můj těžký kelímek se zlatým víčkem. Byl pootevřený. Chyběla v něm dobrá čtvrtina krému a na okraji byl zřetelný otisk dvou prstů.
Vzala jsem kelímek do ruky. Opláchla jsem ho pod studenou vodou, pečlivě ho zašroubovala a postavila ho zpátky na poličku. Úplně dopředu, hned na kraj, aby byl na očích.
Zhluboka jsem se nadechla. Byt byl konečně prázdný, tichý a voněl přesně tak, jak jsem chtěla já.
