Za 12 dní roku 1995 zavraždili 8 372 mužů a chlapců. Poté, co OSN vyhlásila Srebrenicu za bezpečnou

V hornatém údolí ve východní Bosně, patnáct kilometrů od srbské hranice, stojí hřbitov - přes silnici od opuštěné továrny akumulátorů. V červenci 2025 se na něm tyčí 6 765 bílých kamenných sloupků ve tvaru tradičního bosenského nišanu. Každý nese jméno, datum narození a stejné datum úmrtí: 11. 07. 1995. I u těch, kteří zemřeli o několik dní později. Úřad, který hřbitov provozuje, rozhodl, že všichni patří tomu dni, ve kterém padla Srebrenica.

Naproti sloupkům, ve velké hangárové hale bývalé továrny akumulátorů, sídlí Memorijalni centar Srebrenica–Potočari. Továrna stojí tam, kde v létě 1995 měl velitelství nizozemský prapor Dutchbat III pod vedením podplukovníka Thoma Karremanse. Dnes v její hale stojí skleněné vitríny s hodinkami, brýlemi, dětskými botami a roztrhanými občanskými průkazy, které forenzní týmy našly v masových hrobech. Na jedné stěně visí původní kamera Armády Republiky srbské z 11. července 1995. V jiné místnosti běží nepřerušovaně její záznam.

Hřbitov roste každý rok. V červenci 2024 na něm pohřbili čtrnáct nově identifikovaných obětí. V červenci 2025, při třicátém výročí, sedm dalších. Jejich ostatky byly objeveny v různých hrobech v Liplji, Baljkovici, Suljicích a Kameničkém Brdu — desítky kilometrů od sebe.

Asi tisíc obětí je dodnes pohřešováno.

Před válkou byla Srebrenica malé lázeňské město v hornatém údolí. Tři čtvrtiny jejích 37 tisíc obyvatel tvořili bosenští muslimové. Po vypuknutí bosenské války v dubnu 1992 sem ze všech stran Podriní proudili uprchlíci vyhnaní srbskými etnickými čistkami v Zvorniku, Bratunaci, Višegradu a Foči. Při obléhání se počet lidí v enklávě vyšplhal na odhadem čtyřicet tisíc. Spali na schodištích, v autech, ve sportovní hale, na ulici.

Po srbském ostřelování školního dvora 12. dubna 1993, které zabilo šedesát lidí, přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 819 a vyhlásila Srebrenicu za bezpečnou zónu. Demilitarizační dohoda z dubna 1993 měla enklávu formálně odzbrojit. Reálně zůstávaly uvnitř zhruba tři až čtyři tisíce bosenských mužů s částí zbraní. Chránit je měl nizozemský prapor Dutchbat — tři postupné rotace, přibližně 430 vojáků s pásovými transportéry a několika protitankovými raketami.

Od začátku roku 1995 Srbové začali Dutchbat odřezávat od zásob. Blokovali zásobovací konvoje, odepírali palivo a potraviny. Téměř dvě stě nizozemských vojáků, kteří odjeli na dovolenou, nesmělo zpět do enklávy. Ti, kteří v ní zbyli, ztráceli výzbroj, pohyblivost i sílu.

Generálmajor Milenko Živanović, velitel Drinského sboru Armády Republiky srbské, podepsal 2. července 1995 rozkaz k operaci Krivaja 95. Cílem bylo zlikvidovat enklávu.

6. července 1995 ráno zahájila VRS dělostřelecké ostřelování jižního okraje enklávy. Karremans téhož dne ve 13:50 poprvé zažádal NATO o leteckou podporu. Generál Kees Nicolai, velitel sektoru severovýchod UNPROFOR, žádost zamítl jako předčasnou.

9. července postoupila VRS na pozorovatelská stanoviště. Vojáci Dutchbatu byli odzbrojeni a odvedeni jako rukojmí. 10. července Karremans žádal podruhé. Formulář byl odmítnut pro nesprávný formát — NATO požadovalo jinou verzi. Pokus téže noci byl zamítnut s odůvodněním, že ranní hodiny nejsou vhodné.

11. července ráno dorazila dvě letadla F-16 a provedla symbolické údery proti dvěma tankům VRS. Mladić pohrozil, že popraví zadržené nizozemské vojáky a zastřelí bosňácké civilisty. Další letecká podpora byla zrušena. Ve 14:00 vstoupila VRS do města. Dvacet až pětadvacet tisíc uprchlíků běželo severně k Potočarům, k základně Dutchbatu u továrny akumulátorů.

Ten večer natočila kamera VRS Mladićův projev v prázdné Srebrenici:

„Evo nas, 11. jula 1995. godine u srpskoj Srebrenici. Uoči još jednog velikog srpskog praznika, poklanjamo srpskom narodu ovaj grad. I konačno, kucnuo je trenutak da se, posle bune protiv dahija, Turcima osvetimo na ovom prostoru.“

„Hle, jsme tady, 11. července 1995 v srbské Srebrenici. V předvečer velkého srbského svátku darujeme srbskému národu toto město. A konečně nastal okamžik, kdy se po povstání proti dahijům můžeme v tomto kraji pomstít Turkům.“

Slovo „Turci“ bylo nacionalistické označení bosenských muslimů. „Povstání proti dahijům“ odkazovalo na První srbské povstání z roku 1804. Mladić mluvil o osmanské říši, která padla před sto třiceti lety. Pod kamerou se mezitím valily zástupy žen s kufry a dětmi k základně Dutchbatu. Tytéž ženy o pár hodin později viděly Mladiće sestupovat do Potočari s megafonem v ruce.

12. července ráno dorazil Mladić osobně k základně Dutchbatu. Setkal se s Karremansem. Tlumočníkem rozhovoru byl Hasan Nuhanović, který o událostech ze Srebrenice později napsal knihu Under the UN Flag. V jedné fázi jednání řekl Karremans Mladićovi větu, která vešla do evropské historie jako zkratka pro bezmoc OSN: „Jsem jen hráč na klavír, nestřílejte na klavíristu.“

Srbové přistavili padesát až šedesát autobusů. Ženy a děti jimi odvezli do oblastí ovládaných Armádou Bosny a Hercegoviny u Kladnje. Muže a chlapce od dvanácti let výše oddělili do takzvaného Bílého domu v Potočari. Odtud jiné autobusy jely opačným směrem — do skladišť, škol a továren, kde měly proběhnout popravy.

13. července večer, mezi 18:00 a 19:30, zavraždili v zemědělském skladu v Kravici zhruba tisíc zajatců automatickými zbraněmi a ručními granáty. Sklad stojí dodnes u hlavní silnice mezi Bratunacem a Konjević Poljem. V roce 2021 z něj stopy po střelách seškrábali.

14. července vyhnali asi tisíc zajatců ze školy v Orahovaci na louku u železniční trati a postříleli je. Přežili tři. V noci z 14. na 15. července zastřelili tisíc dalších u přehrady v Petkovcích. Přežili dva.

14. a 15. července stříleli na břehu Driny u Kozluku. Těla potom bagry svezly do štěrkoviště na břehu řeky.

16. července proběhly popravy na vojenské farmě v Branjevu. Po skupinách deseti. Zastřelili dvanáct set mužů. Přežila jich hrstka, mezi nimi Hurem Suljić a Mevludin Orić — Orić se zachránil tím, že na něj padlo mrtvé tělo bratrance Harize a srbští vojáci ho pokládali za mrtvého. Oba později svědčili v Haagu. Týž večer v Domě kultury v Pilici zabili dalších pět set — granáty a palbou z automatů.

Mezi střelci na Branjevu byl srbský voják Dražen Erdemović. V Haagu se později přiznal, spolupracoval s prokuraturou a dostal pět let.

Ve stejné chvíli, 11. července v noci, se z kopce Buljim u obce Šušnjari vydalo severním směrem dvanáct až patnáct tisíc bosňáckých mužů a chlapců. Nevěřili, že je Dutchbat ochrání, a rozhodli se dojít lesy sto deset kilometrů na sever do Tuzly, kontrolované Armádou Bosny a Hercegoviny. Asi třetinu z kolony tvořili vojáci 28. divize ARBiH, zbytek civilisté.

12. července odpoledne na ně VRS udeřila u Kamenice dělostřelectvem a kulomety. Za jeden den zahynulo přes tisíc mužů. V následujících dnech byla kolona opakovaně rozprášena, přepadena a rozsekána na menší skupiny. Část mužů se v bezvýchodné situaci vzdala nebo byla dopadena v lesích a transportována na popraviště. Část zůstala v horách a probila se do Tuzly během několika týdnů, s omrzlinami, podvýživou a zápalem plic.

Celkem zahynulo na trase mezi Srebrenicou a Tuzlou podle odhadů Memoriálního centra tři až pět tisíc mužů.

Každý rok v červenci pořádá Bosna a Hercegovina pochod Marš mira v opačném směru. Začíná v obci Nezuk u Sapny, vede lesem přes kopce a končí 11. července v Potočari. Cesta trvá tři dny. V roce 2024 ji absolvovalo šest tisíc lidí, v roce 2025 při třicátém výročí odhadem sedm až osm tisíc. Účastníci přicházejí z Turecka, Íránu, Srbska, Chorvatska, Rakouska, Německa, Nizozemska, Francie a ze Spojených států. Spí pod stany ve svazích, které tenkrát byly pastmi.

V září a říjnu 1995 přišel plán VRS na zahlazení stop. Bagry rozkopaly primární masové hroby u Glogovy, Orahovace, Kozluku a Petkovců. Těla rozdělily a rozvezly do třiceti sekundárních a terciárních hrobů, desítky kilometrů od sebe. Podstatou operace bylo znemožnit identifikaci — aby těla jednoho muže ležela ve třech, čtyřech různých jamách v různých údolích.

Podařilo se jim to na patnáct let. Teprve po roce 2000, když v Haagu začala laboratoř International Commission on Missing Persons porovnávat DNA pozůstatků s DNA žijících příbuzných, bylo možné některá jména přiřadit ke kostem. Do roku 2025 identifikovala ICMP přes sedm tisíc obětí. V jednom dokumentovaném případě se kosti jedné oběti našly ve čtyřech různých hrobech, až dvacet kilometrů od sebe.

Munira Subašićová, dnes předsedkyně spolku Hnutí matek enkláv Srebrenica a Žepa, ztratila ve Srebrenici manžela Hilmu a dvacetiletého syna Nermina. Z Nermina se našly jen dvě kosti — ve dvou hrobech vzdálených dvacet pět kilometrů. „Ten den, kdy rakev s dvěma kostmi mého syna dorazila do Potočari, můj život skončil.“

V červenci 2025, při třicátém výročí, Subašićová prohlásila, že svět a Evropa mlčky přihlížely tomu, jak zabíjeli jejich děti.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii rozhodoval o Srebrenici přes dvacet let. První přelomový rozsudek padl 2. srpna 2001 — Radislav Krstić, zástupce velitele Drinského sboru, odsouzen za genocidu na 46 let. Odvolací senát v dubnu 2004 kvalifikaci upřesnil na pomoc při genocidě a trest snížil na 35 let. Klíčový precedent: ICTY ve Srebrenici explicitně shledal genocidu.

O tři roky později, v únoru 2007, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu potvrdil totéž — ale v řízení Bosna a Hercegovina proti Srbsku a Černé Hoře vyhlásil, že Srbsko za genocidu sice nenese přímou odpovědnost, porušilo však Úmluvu o zabránění genocidě tím, že jí nezabránilo a nezadrželo pachatele.

Radovan Karadžić, prezident Republiky srbské, se ukrýval třináct let v Bělehradu pod falešnou identitou doktora Dragana Dabiće, experta na alternativní medicínu. Přednášel stovkám lidí, měl tři soukromé kliniky a dlouhý plnovous. 21. července 2008 ho zatkli v městském autobuse č. 73 směřujícím do Batajnice.

U sebe měl plavky, 600 eur a dva mobilní telefony. ICTY mu v roce 2016 udělil 40 let. Odvolací senát rozsudek v roce 2019 zvýšil na doživotí. Od roku 2021 si ho odpykává ve věznici HMP Isle of Wight ve Velké Británii.

Ratko Mladić, velitel Hlavního štábu VRS, se skrýval ještě déle. Zatkli ho 26. května 2011 v domě jeho bratrance Branislava v Lazarevu u Zrenjanina v Srbsku. Byl v pyžamu. U sebe měl dvě pistole. ICTY ho v listopadu 2017 odsoudil za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny na doživotí. Odvolání bylo zamítnuto v červnu 2021.

Odvolání proti Nizozemsku trvalo déle. Hasan Nuhanović zažaloval stát v roce 2002 za smrt svého otce Ibra a bratra Muhameda. Ti byli 13. července 1995 Dutchbatem vyhnáni z areálu jako nezaregistrovaný místní personál. Nejvyšší soud Nizozemska 6. září 2013 Nuhanovićovi dal za pravdu — odpovědnost státu uznal za smrt otce, bratra a elektrikáře Rize Mustafiće, kteří ze základny odešli jako poslední.

O šest let později, 19. července 2019, rozhodl tentýž soud v hromadné žalobě Hnutí matek, že Nizozemsko odpovídá za deset procent hypotetické šance na přežití tří set padesáti mužů vyhnaných ze základny. V červnu 2022 se premiér Mark Rutte omluvil — nikoli obětem, ale veteránům Dutchbat III za nemožný úkol a nedostatečný mandát.

Třicet let po genocidě Republika srbská, jedna ze dvou entit Bosny a Hercegoviny, ji oficiálně popírá. Prezident Milorad Dodik od roku 2006 pronesl nejméně třiadvacet veřejně dokumentovaných popíračských výroků. V roce 2019 zřídil takzvanou Nezávislou mezinárodní komisi pod vedením izraelského historik Gideona Greiffa.

Komise v roce 2021 vydala zprávu, že k genocidě nedošlo. Národní shromáždění RS ji 18. dubna 2024 formálně přijalo — pět týdnů před tím, než Valné shromáždění OSN 23. května 2024 přijalo rezoluci 78/282. Ta vyhlašuje 11. červenec Mezinárodním dnem reflexe a památky genocidy ve Srebrenici. Osmdesát čtyři hlasů pro, devatenáct proti (včetně Srbska, Ruska, Maďarska, Nikaragui, Severní Koreje), šedesát osm hlasů se zdrželo.

Starostou Srebrenice je od roku 2021 Mladen Grujičić, první srbský starosta obce po válce a veřejný popírač genocidy. Učebnice dějepisu pro osmé a deváté třídy v Republice srbské slovo genocida ve Srebrenici nepoužívají. Nazývají ji zločinem nebo střetem ozbrojených formací.

Reálné složení obyvatelstva Srebrenice se za třicet let obrátilo. Před válkou žili v obci tři Bosňáné na každého Srba. Podle sčítání 2013 je poměr v registru 54 : 45 ve prospěch Bosňánů, ale reálně ve městě denně pobývá především srbská menšina. Registrovaní Bosňáné často fakticky žijí v Sarajevu, Nizozemsku, Německu, Švédsku — a do Srebrenice se vracejí jen na 11. červenec.

V březnu 2025 vydal Soud Bosny a Hercegoviny zatykač na Dodika za neplnění rozhodnutí Vysokého představitele mezinárodního společenství Christiana Schmidta. Dodik se mezinárodně nadále pohybuje, navštívil Moskvu i Budapešť.

Hlavní výstavní sál Memoriálního centra vede návštěvníka chronologicky od obléhání v letech 1993–95 přes 11. červenec až k soudům v Haagu. Poslední místnost obsahuje zeď se jmény 8 372 obětí v abecedním pořadí. Před zdí stojí plastové sedačky, mezi nimi volné místo, kde si mohou rodiny sednout. Ředitel centra doktor Emir Suljagić, sám přeživší genocidy, funkci zastává od listopadu 2019. Je autorem knihy Razglednice iz groba — Pohlednice z hrobu — která vyšla v devíti jazycích.

Suljagić na půdě OSN v květnu 2024 prohlásil, že když přeživší v létě 1995 vyšli z lesů východní Bosny, nikdo jim nevěřil. Jejich příběhy byly tak hrozné, tak nepředstavitelné, že se všichni raději rozhodli nevěřit.

Centrum navštíví ročně přes sto tisíc lidí. Velká část přijíždí přes Sarajevo, na denní výpravu autobusem. Je tu i stálá skupina českých reportérů a novinářů, kteří se sem vracejí — Marek Švehla, Jan Rybář, Tomáš Etzler. V devadesátých letech sloužilo v misi UNPROFOR dva tisíce dvě stě padesát českých vojáků, převážně v chorvatské Krajině u Plitvických jezer. Ve Srebrenici české síly nebyly. V misi padli čtyři: podporučík Václav Martínek, podplukovník Josef Skyba, četař Petr Hos, kapitán Jozef Palov.

Naproti továrně akumulátorů stojí takzvaný Žlutý most, kde oddělili muže od žen. Žlutá barva po letech vybledla. Sklad v Kravici, kde zabili tisíc mužů během hodiny a půl, je dodnes u silnice — betonová stodola bez označení. Vlastní ho soukromá firma, která v něm skladuje stavební materiál. Přehrada v Petkovcích je také bez tabule. Branjevská farma bez tabule. Dům kultury v Pilici bez tabule. Republika srbská odmítla památníky.

Šest tisíc sedm set šedesát pět sloupů v Potočari je jediné oficiální místo. Hřbitov uprostřed hor, patnáct kilometrů od srbské hranice, deset minut autem od Srebrenice, kde dnes v létě mimochodem procházejí turisté s batohy.

Zdroje: