Článek
Když se ten chlap s obrovskou sbíječkou poprvé zakousl do zdi hned za naším ateliérem, Markéta zrovna fotila portréty pro nějakou lokální módní značku. Ve staré vršovické fabrice, kde jsme měly pronajatých šedesát metrů čtverečních, to znělo, jako by nám chtěl projet oknem přímo do kuchyňky. Klientka otráveně protáčela oči, Markéta rudla a neustále se omlouvala za „drobný diskomfort“. Já jsem seděla u svého stolu o pár metrů dál, na uších jsem měla obří sluchátka s aktivním potlačením hluku a v klidu jsem dodělávala vizuály pro klienta.
Když modelka konečně odešla, Markéta se svalila na starý kožený gauč, který tam zbyl po předchozích nájemnících, a zírala do stropu. Byla na pokraji breku.
„Tohle nedám,“ hlesla. „Ta rekonstrukce vedle má trvat půl roku. Já tu neudržím jedinýho platícího člověka. Kdo by se chtěl fotit v prachu a s kraválem, u kterýho se nedá ani mluvit?“
Vstala jsem od počítače, došla k naší malé lince a udělala jí kafe. Dokonce jsem jí do něj nalila to drahé ovesné mléko, co si kupuju jen pro sebe. Postavila jsem hrnek před ni a chápavě přikývla.
„To se nějak poddá,“ řekla jsem smířlivě. „Dáme si vědět, kdy ti chodí lidi, a já zkusím aspoň nevařit, abych ti do toho netřískala nádobím. Hlavně že máme tenhle prostor. Kde jinde bysme za dvacet tisíc měly takovéhle okna?“
Markéta jen vděčně přikývla a oběma rukama se chytila hrnku. Byla to pravda. Dvacet tisíc za tenhle prostor byl zázrak. Smlouva byla napsaná výhradně na mě. Před dvěma lety, když jsme se sem stěhovaly, měla Markéta zrovna hubené období, nulové daňové přiznání a majitel budovy, pan Hájek, vyžadoval někoho s prokazatelným příjmem.
Takže jsem se stala oficiální nájemkyní já, zaplatila jsem čtyřicet tisíc kauci a Markéta mi prostě každý měsíc posílala na účet desítku. Všechno šlo přese mě – faktury za elektřinu, poplatky za internet, komunikace se správou budovy. Jí to vyhovovalo, protože nenáviděla byrokracii, a mně to nevadilo, protože jsem měla věci pod kontrolou.
Všechny dokumenty, včetně té hlavní podepsané smlouvy, ležely v modrých deskách v mém spodním šuplíku, který jsem si ze zvyku zamykala.
Druhý den ráno mi v mailu přistála zpráva od Hájka. Stálo v ní, že se hrozně omlouvá za hluk z vedlejšího traktu, že se stavební práce bohužel protáhnou a že jako kompenzaci nám od prvního dne následujícího měsíce snižuje nájem z dvaceti na šestnáct tisíc. A to na celou dobu trvání rekonstrukce, což odhadoval na osm měsíců.
Dívala jsem se na ten monitor asi dvě minuty. Venku zase začala sbíječka. Snížení o čtyři tisíce znamenalo, že bychom každá měly platit osm. Jenže já jsem ten mail nepředeposlala. Ani jsem Markétě nic neřekla, když o hodinu později přišla s plnýma taškama rekvizit. Prostě jsem si v klientovi nastavila pravidlo, aby Hájkovy e-maily rovnou padaly do zvláštní složky, kterou neotvírám před nikým jiným.
Moje logika byla úplně jednoduchá: Markéta stejně neumí s penězi. Kdyby zjistila, že má o dva tisíce měsíčně víc, okamžitě by je utratila za nějaký další zbytečný polarizační filtr nebo předražené rekvizity. A hlavně – já nesla celé riziko. Moje jméno bylo na smlouvě. Moje peníze visely v kauci. Pokud by Markéta ze dne na den odešla, musela bych to platit celé sama. Takže ty čtyři tisíce, které jsem od toho měsíce začala tiše inkasovat na rozdílu mezi tím, co mi poslala ona, a tím, co jsem odeslala Hájkovi, byly prostě moje riziková přirážka.
Fungovalo to perfektně celou zimu. Markéta fotila převážně o víkendech, kdy byl na stavbě klid, a já jsem si za ty čtyři měsíce hezky zasanovala rozpočet.
Jenže pak přišel duben a Markétě vypadli dva velcí klienti. Seděly jsme u stolu, ona si nervózně loupala lak na nehtech a odkašlala si.
„Kláro, poslyš… Mám teď trochu výpadek s prachama. Přemýšlela jsem, že bych do svého rohu vzala Lenku. Tu vizážistku. Dala by si tam jen stolek a zrcadlo. Platila by nám třeba pět tisíc. Rozdělily bychom si to a oběma by se nám ulevilo.“
Okamžitě jsem věděla, že to nepřipadá v úvahu. Třetí člověk v prostoru znamená víc nepořádku, víc cizích lidí u dveří, víc hluku, když já se potřebuju soustředit.
„Markét, to nepůjde,“ řekla jsem s povzdechem a nasadila tón starší a rozumnější sestry. „Víš, jaký je Hájek ras. Ve smlouvě je výslovný zákaz dalšího podnájmu. Už takhle jsem ho musela kdysi ukecat, abys tu mohla vůbec fungovat ty, protože papírově je to jen moje. Kdyby tu viděl další ženskou se stolkem, letíme obě.“
Viděla jsem, jak jí spadla ramena. Zabořila obličej do dlaní. „Já vím. Jenže já tu desítku teď fakt dávám dohromady těžko. Ta stavba mi odehnala lidi.“
Na zlomek vteřiny mi jí bylo líto. Opravdu. Přece jen jsme se znaly dlouho a viděla jsem, že je vyčerpaná. Vstala jsem, došla k lince, vzala z krabičky poslední kousek drahého koláče, který jsem si přinesla z pekárny, a položila ho před ni na talířek.
„Hele, uděláme to jinak,“ řekla jsem tiše. „Vidím, že toho máš dost. Od příštího měsíce beru na sebe komplet zálohy na energie i internet. To máš tisícovku dolů. Prostě mi pošleš jen devět a ty poplatky necháš na mně. Srovnám to, až se ti zase začne dařit, jo?“
Podívala se na mě s takovou vděčností, až mi to bylo nepříjemné. „Kláro, ty jsi anděl. Fakt. Moc děkuju.“
Nebylo to složité. Internet u nás stál pět stovek a elektřina zálohově tisíc, z čehož ona dřív platila půlku. Mě ta její „sleva“ stála reálně sedm set padesát korun měsíčně. Já z jejího nájmu pořád generovala čistý zisk přes tři tisíce. Všichni byli spokojení.
Až do předminulého úterý.
Byla jsem zrovna na poště vyzvedávat nějaké balíky, když se ve dveřích ateliéru zjevil Hájek. Šel zkontrolovat radiátory před koncem topné sezóny. Vrátila jsem se do kanclu přesně ve chvíli, kdy stál u Markétina stolu s deskami v ruce.
„…takže doufám, že ta čtyřtisícová sleva vám aspoň trochu zalepila nervy z toho prachu,“ zaslechla jsem ho říct zrovna ve chvíli, kdy jsem brala za kliku.
Ztuhla jsem. Markéta stála s hadrem v ruce a koukala na něj s pootevřenou pusou. Pak se podívala na mě.
„Jaká sleva?“ zeptala se. Hlas měla úplně tenký.
Hájek se zarazil, těkal očima mezi námi dvěma a evidentně mu došlo, že šlápl do něčeho, do čeho neměl.
Pustila jsem kliku, došla ke svému stolu a položila krabice. Nemohla jsem začít koktat. To by byl konec.
„Jo, jasně, pane Hájek,“ řekla jsem úplně normálním, lehce unaveným hlasem, a začala si rozepínat bundu. „Přesně jak jsme si psali v tom mailu. Pokrylo to ten brutální nedoplatek za vodu z jara a aspoň jsem díky tomu mohla vzít na sebe ten zbytek poplatků, aby měla Markéta klid.“
Hájek nevěděl, o jakém nedoplatku mluvím, protože žádný nebyl. Ale byl to starší chlap, který nesnášel ženské hádky. Rychle přikývl, zamumlal něco o tom, že si to máme vyřešit mezi sebou, zkontroloval poslední ventil a vypadl na chodbu tak rychle, že ani nedovřel dveře.
Zůstaly jsme tam samy. Hrobové ticho přerušovalo jen tlumené hučení z vedlejší stavby.
Markéta pustila hadr na stůl. „O jakém nedoplatku za vodu jsi mluvila? A od kdy platíme o čtyři tisíce míň?“
Odemkla jsem spodní šuplík a vytáhla modré desky. Musela jsem to utnout hned. Otevřela jsem je a hodila před ni na stůl změť faktur za energie, vyúčtování od poskytovatele internetu a starší výpisy. Schválně jsem to přes ni rozprostřela tak, aby to vypadalo jako naprostý administrativní chaos.
„Chceš se v tom fakt hrabat?“ zeptala jsem se, hlas schválně posazený o tón níž. „Chceš to počítat na koruny? Dobře. Můžeme si to rozepsat. Ale pak do toho započítáme i tu kauci, kterou tu mám zablokovanou jen ze svých peněz, to, že jsem celou zimu platila ze svýho úklidový prostředky, protože ty jsi prý neměla hotovost, a to, že na mý triko obcházíme zákaz podnájmu.“
Markéta couvala. Její pohled přeskakoval z těch papírů na mě. Byla to umělkyně, čísla a faktury ji vždycky děsily.
„Já jen… že jsi mi neřekla, že Hájek slevil.“
„Neřekla, protože to sežraly ty vyrovnávací položky. Jestli chceš, od zítřka si komunikaci se správcem, zálohy, nedoplatky a účetnictví za tenhle prostor řeš sama. Přepíšu to na tebe. Budeš se s ním hádat o každou prasklou žárovku sama. Chceš?“
To byla moje pojistka. Věděla jsem, že radši spolkne pachuť nespravedlnosti, než aby musela zvednout telefon a řešit něco s cizím člověkem, nedejbože riskovat, že by po ní Hájek chtěl novou smlouvu a s ní i složení její půlky kauce – celých dvacet tisíc, které teď prostě neměla.
Koukala na ty rozházené papíry asi pět vteřin. Pak pomalu zavrtěla hlavou. Nic dalšího neřekla, otočila se zpátky ke svým stativům a začala z nich mlčky stírat prach. Atmosféra v místnosti byla k zalknutí, ale to bylo fuk. Důležité bylo, že to sežrala.
Dneska je první den v měsíci. Před deseti minutami mi na telefonu pípla notifikace z banky. Markéta poslala devět tisíc s popiskem „nájem“. Neřekla k tomu ani slovo. Já tu zprávu rovnou smazala, překlikla si v prohlížeči na e-shop s elektronikou a ty tři tisíce, co mi z její platby po odeslání Hájkovi zbyly, jsem obratem poslala za novou ergonomickou myš. Markéta zrovna u vedlejšího stolu opatrně lepí prasklý plast na svém starém objektivu.
