Článek
Většina dětí si přeje rychle dospět a obvykle za to může jedna jediná věc. Děti mají pocit, že být dospělým znamená svobodu - budou si moct dělat, co chtějí. V dětství často mívají pocit, že tu svobodu nemají, protože dospělí jim neustále říkají co musí dělat, co nesmí dělat a často pak nedělají to, co by chtěly.
Proč tatínek může dávat nohy na stůl a já ne? Proč můžete chodit spát pozdě a já musím do postele po večerníčku? Proč si můžete koupit co chcete a já nedostanu ani tu hračku, kterou chci? - Možná vám to děti přímo neřeknou, ale cítí to tak. Dospělí můžou všechno a děti můžou jen poslouchat.
Dospělost pro dítě představuje svobodu. A dítě ještě nerozumí tomu, že i dospělí mají své povinnosti, které si musí plnit a nemůžou si dělat úplně to, co by chtěli.
Dítě to nechápe právě proto, že rodiče často tu zodpovědnost nesou za své dítě, namísto toho, aby si dítě neslo tu zodpovědnost samo.
Posílají své dítě spát brzy, aby ráno bylo schopné vstávat do školy. Jenže dítě vidí jen to, že ty dospělé do postele nikdo neposílá a můžou být vzhůru. Už nevidí to, že ten dospělý si tu zodpovědnost za to nese sám a že si to další den v práci „vyžere“.
Kdyby dítě tu dospěláckou zodpovědnost mělo od samého začátku, chápalo by, že dospělí až takovou svobodu nemají. Ale tím, že tu zodpovědnost děti obvykle nemívají, tak v dospělosti pak přijde rozčarování.
Ty děti, které tu dospěláckou zodpovědnost nemají, to mají v dospělosti o to těžší, protože se ji teprve musí naučit (což se ne každému povede). A navíc teď, když jsou dospělí, tak nemají nikoho, kdo by je to naučil.
Bohužel z toho vyplývá ještě jedna další věc. Takové děti pak v dospělosti často mívají pocit, že druzí jsou zodpovědní za jejich osud. Často od nich můžete slyšet, že něco nemají nebo nedělají proto, že je někdo nepodporuje, nebo, že je někdo shazuje, či jim to někdo nepřeje.
Ohlížejí se na druhé, namísto toho, aby tu zodpovědnost přebrali sami za sebe. Jenže to je bohužel během dětství nikdo nenaučil.
V dospělosti to může vypadat třeba i tak, že matka se o své děti postará, zatímco sama sebe zanedbává. Například sama pro sebe by nevařila, ale pro své děti ano. Nikdo ji totiž nenaučil se starat o sebe, vzít za sebe tu zodpovědnost. Pořád podvědomě očekává, že ji někdo to jídlo nachystá, protože tak to má naučené.
Naopak čím více té dospělácké zodpovědnosti to dítě má, tím snazší pro něj bude přestup do dospělosti, protože to pro něj nebude až tak velká změna. Bude schopné si s tím snadněji poradit. A hlavně nebude mít tolik mylných představ o dospělosti.
Právě ty mylné představy a očekávání mohou pak způsobit psychické problémy. Jako dospělý je pak ve větším stresu, mohou přijít úzkosti, problémy se spánkem, deprese nebo dokonce i panické ataky. Protože právě ten střet s realitou je tím tvrdší, čím mylnější představy a očekávání dítě má.
A není to jen o představách, ale i o tom, jak bylo dítě zvyklé žít a kolik se toho muselo změnit, když najednou přišla dospělost. Každá změna je na psychiku nápor. Čím víc jich je a čím větší jsou, tím je těžší to zvládnout.
