Článek
Žila celý život v malé garsonce, penzi měla tak tak, milovala křížovky a slevové letáky. V závěti stálo jediné: „Můj kufřík a peněženku předejte vnučce Aleně, ta ví, co s tím.“ Netušila jsem, co tím myslí. Kufřík obsahoval akorát staré rodinné fotky, noty k polkám a recepty na zavařeniny. A peněženka? Obnošená kožená, zažloutlý zip, pár drobných, tatranková věrnostní kartička a fotka dědy z roku 1964.
„Tak to je celé?“ zeptal se bratr zklamaně. Přikývla jsem. Měli jsme spíš starost o pohřební výdaje než o dědictví. Na babičku jsme nedali dopustit, ale miliony od ní nikdo nečekal.
Ten zvláštní hrbolek v podšívce
Pár večerů nato jsem si peněženku přehazovala v ruce. Voněla minulostí – směsí starého parfému a bonbónů Hašlerka. Když jsem palcem přejela šev, ucítila jsem tvrdý hrbolek. Opatrně jsem rozpárala šití. V dvojité podšívce se skrýval úhledně složený papír, zažloutlý, ale nerozpadal se. Rozbalila jsem ho:
VKLADNÍ KNÍŽKA Česká spořitelna – zůstatek: 1 020 300 Kč, vázaný vklad z roku 1993.
Srdce mi poskočilo. K knížce byl přiložen kratičký lístek:
„Alenko, tohle je pro vás, až budete potřebovat. Nevzdávej se svého snu.“
Babička ale nikdy neřekla, jaký „sen“ má na mysli.
Bankovní šok
Další den jsem šla do banky. Úředníkovi spadla brada:
„Paní Sýkorová? Tenhle vklad jel třicet let na bonusový úrok. I s kapitalizací je tam 1 470 000 Kč.“
Musela jsem se opřít o pult. Babička celý život počítala koruny – a u toho tiše spořila milion. Proč to tajila?
Rodinná bouře
Bratr byl nadšený… do chvíle, kdy zjistil, že právně jsem výhradní dědič knížky jen já. „To není fér,“ vyjel. „Vybrala si tebe.“ Napjaté ticho viselo v kuchyni celé odpoledne.
Máma mi pak vyprávěla: babička prý kdysi chtěla studovat na DAMU, ale po válce musela do fabriky. Když zjistila, že já tajně chodím na amatérská divadelní konkurza – a vždycky to kvůli penězům odkládám – byla zklamaná, že historii „obětovaných snů“ opakujeme. Šetřila potají, aby mi jednou dala šanci, kterou ona nedostala.
Co s milionem?
Měla jsem dvě možnosti:
- Rozdělit peníze – utišit svědomí a bratra.
- Naplnit babiččin vzkaz – investovat do svého snu.
Rozhodla jsem se pro „třetí cestu“. Vzala půlku na školné v ročním hereckém kurzu a pronájmy během studia. Druhou půlku jsem rovným dílem rozdělila mezi bratra a mámu. Bylo to jediné řešení, které dávalo smysl – babiččin sen nezradím a rodinu nepřipravím o spravedlivý podíl.
Dnes každý večer, když vstupuju na malou divadelní scénu, sahám do kapsy. Nosím v ní babiččinu peněženku – už bez skrytého vkladu, ale s připomínkou, že i nejchudší člověk může tiše schovat bohatství. A že někdy není většího luxusu než mít někoho, kdo věří vašemu snu dřív, než si ho dovolíte věřit sami.
