Článek
Jsem spíš racionální typ. Ale to, co se stalo v bytě, kde jsme tehdy bydlely s dcerou, mi nedá spát dodnes. Ať se snažím sebevíc, nedokážu tomu najít žádné rozumné vysvětlení.
Bylo to v létě, krátce po našem stěhování do staršího bytového domu z 60. let. Klidná čtvrť, slušní lidé, ticho. Ideální místo pro nový začátek. Byt byl pěkně zrekonstruovaný, ale hned vedle nás byl jeden prázdný. Dveře zůstávaly zavřené, okna temná, žádný pohyb. Správce domu mi jen řekl, že je dlouhodobě neobývaný a čeká na nového majitele.
Moje čtyřletá dcera si na nové místo zvykala rychle. Po pár dnech už si sama hrála v dětském pokoji, zatímco jsem vařila nebo pracovala.
Jednoho dne za mnou přišla:
„Mami, paní Alenka říkala, že si mám kreslit víc kytiček.“
„Kdo?“
„No… ta paní vedle. Má takové bílé vlasy a dlouhou sukni.“
Zpozorněla jsem. „Odkud ji znáš?“
„Povídá si se mnou u dveří, když si hraju. Není zlá. Říkala, že tu bydlí dlouho.“
Zamrazilo mě. Byt vedle nás byl prázdný – to jsem věděla jistě. Zeptala jsem se správce domu, jestli tam někdo náhodou nebydlí načerno. Zavrtěl hlavou. „Ne, je prázdný už přes pět let. Poslední majitelka…“
Odmlčel se. „Byla to starší paní. Osamělá. Říkali jí Alenka. Po její smrti se byt neprodal. Dědicové se o to moc nestarají.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Ten večer jsem dceru opatrně vyslýchala. Jak paní vypadala? Co jí říkala? Kdy si spolu „povídají“?
„Jen někdy, když jsi v kuchyni. Je tichá. Smutná. Ale milá.“
Rozhodla jsem se to neřešit. Malé děti mají bujnou fantazii, říkala jsem si. Možná viděla nějaký obrázek, nebo si spojila něco z vyprávění.
Ale pak přišla další noc.
Bylo po půlnoci, když mě probudil tlumený hlas. Myslela jsem, že je to televize od sousedů, ale když jsem vstala, slyšela jsem:
„Máš hezký obrázek, Evičko.“
Ztuhla jsem. Vyšlo to zpoza zdi – od sousedního bytu.
Rychle jsem vešla do dětského pokoje. Dcera spala. Vedle ní ležel obrázek kytiček a vedle něj – starý knoflík. Ne z našich věcí. Kovový, těžký, jako z kabátu, jaké nosily starší dámy před lety.
Druhý den jsem oslovila paní odnaproti, která bydlela v domě přes dvacet let. Když jsem jí řekla jméno „Alenka“, kývla.
„To byla moc hodná paní. Tichá, ale usměvavá. Umřela tady v bytě. Byla sama, jen s kočkou. Prý ještě den předtím klečela u dveří a uklízela rohožku. Byla taková pečlivá.“
V noci jsem nemohla spát. Ne ze strachu, ale z nepokoje. Něco na tom všem nesedělo. Dcera neměla odkud znát jméno, ani podobu ženy, kterou nikdy nemohla potkat.
Poslední zvláštní věc se stala krátce předtím, než jsme se odstěhovaly. Při vyklízení skříně jsem našla lístek – složený, starý, ale se vzkazem:
„Děkuji, že tu nejsme samy. Ať je vám doma dobře. – A.“
Mohla bych říct, že si to všechno dcera vymyslela. Že knoflík někde našla. Že jsem byla jen přetažená a přecitlivělá.
Ale hluboko uvnitř si myslím, že se k nám na chvíli někdo připojil. Někdo, kdo nechtěl strašit ani ubližovat. Jen vědět, že jeho byt znovu ožil smíchem dítěte.
Od té doby už moje dcera o paní Alence nemluvila. A já už nezpochybňuju věci, které nedokážu vysvětlit.
