Článek
Ondřej byl vždycky ten úspěšnější. Ten, kterému šly věci tak nějak samy. Měl výborné známky, byl kapitán školního fotbalového týmu, vysoký, vtipný, oblíbený. Na Vánoce dostal nový mobil, já svetr. Na vysvědčení obálku, já pochvalu za snahu.
Ne že bych žárlil… nebo možná trochu jo. Ale spíš jsem si zvykl být „ten druhý“. Nenápadný stín vedle zářivého sourozence.
Pak jsme se odcizili úplně.
On šel na vysokou do zahraničí. Já zůstal doma, dělal řemeslo. On si bral krásnou ženu, já střídal podnájmy a krátkodobé vztahy. Každý Vánoce se objevil na pár dní, podal mi ruku, plácl mě po rameni, a zase zmizel.
Byli jsme bratři jen podle jména.
A pak přišel ten telefonát.
Byl jsem zrovna v práci, když mi volala máma. Plakala. Říkala něco o krvi, o výsledcích, o tom, že Ondřej má leukémii. Prý akutní forma. Rychlý průběh. Chemoterapie. Transplantace.
Byl to šok. Ne pro mě – ale pro to, že jsem vůbec nevěděl, jak se cítit. Vždyť jsme spolu roky skoro nemluvili. A najednou měl odejít?
Když jsem ho poprvé navštívil v nemocnici, byl už bez vlasů. Vypadal… malý. Slabý. Seděl na posteli, napojený na hadičky, a usmál se, když mě uviděl:
„Čau, brachu. Jsem rád, že jsi přišel.“
Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem si sedl vedle něj. Hodinu jsme skoro mlčeli. Ale to ticho nebylo trapné. Bylo klidné. Jako když se něco starého a zlomeného začne pomalu hojit.
Byl jsem u něj často. Pomáhal jsem mámě s cestami do nemocnice. Občas jsem mu přinesl něco k jídlu, jindy jsme jen koukali na staré seriály. A jednou, z ničeho nic, řekl:
„Víš, já jsem ti to nikdy neřekl, ale obdivoval jsem tě. Že ses nezlomil. Že jsi šel svojí cestou. Já jen plnil očekávání. Ale tys měl odvahu být sám sebou.“
Nevěděl jsem, jestli brečet nebo se smát. Celý život jsem si myslel, že jsem ten horší. A on mi říkal, že mě obdivuje?
Na transplantaci kostní dřeně jsem šel já. Byl jsem vhodný dárce. Nikdy v životě jsem necítil tak silný pocit… že můžu být užitečný. Potřebný. Že teď jsem to já, kdo může zachránit jeho.
Zákrok nebyl nic příjemného, ale stálo to za to.
Ondřej se pomalu zotavoval. A mezi námi se začal budovat nový vztah. Už ne jako mezi rivaly nebo stíny. Ale jako mezi dvěma lidmi, kteří zažili pád – a podrželi se.
Dnes už je Ondřej v remisi. Má dvě děti, žije zpátky v Česku. A vídáme se často. Voláme si. Občas si jen napíšeme „díky, že jsi“, bez kontextu. Ale víme oba, co tím myslíme.
Z nemocí nikdo nechce čelit. Ale někdy ukážou, co je pod povrchem. Co jsme zapomněli říkat. Co jsme si nikdy nedovolili cítit.
A taky to, že rodina nejsou fotky na lednici. Ale ti, kteří zůstanou… když jde opravdu do tuhého.
