Článek
Nebyla jsem ani vtipná, ani sportovní, ani „ta chytrá“. Prostě jsem byla… ta tichá. Ta, co sedí u okna a hodně čte.
Nevadilo mi to. Většinu času. Ale když se všichni kolem mě bavili o společných víkendech, o prázdninách u moře, o párty na chatě, trochu to píchlo.
Na střední jsem si už na svoji roli zvykla. Měla jsem jednu blízkou kamarádku, ostatní jsem míjela. Ne že bych nechtěla být součástí – jen jsem neuměla „být oblíbená“. A tak jsem se držela stranou.
Stejně tak na vysoké. A pak i v práci.
Celý život jsem měla pocit, že se dívám zvenčí. Jako bych stála za sklem a sledovala život ostatních. Věděla jsem, jak se smát, jak se chovat, jak zapadnout – ale nebylo to moje. Nešlo to ze mě. A tak jsem to radši vzdala.
Outsider. Tiché místo na konci stolu. Malé radosti. Hodně vnitřního světa.
Když mi bylo třicet, měla jsem běžnou práci v kanceláři. Korektury, e-maily, tabulky. Chodila jsem tam ráno, odcházela večer, s kolegy si povídala o počasí. Jediná věc, která mě doopravdy těšila, bylo psaní.
Psala jsem si do šuplíku. Příběhy, myšlenky, úvahy. Nikdo to nečetl, protože – proč by měl? Nejsem spisovatelka. Nejsem nikdo „zajímavý“. Jen tichá holka z open space, co se moc nevyjadřuje.
Jednou večer jsem napsala krátký text. O tom, jak těžké je cítit se neviditelná. Jaké to je, když projdete místností a nikdo si vás nevšimne. Jak bolí, když vám někdo řekne „ty to máš jednoduchý, tobě nic nevadí“. A jak může i ticho křičet.
Bez velkého přemýšlení jsem ten text hodila na anonymní blog. Byl to impuls. Jako když napíšete vzkaz, dáte ho do lahve a hodíte do moře. Nečekáte, že ho někdo najde.
Na druhý den měl text sto přečtení. Pak tisíc. Pak deset tisíc.
A komentáře?
„Tohle jsem přesně potřebovala slyšet.“
„Jako bys mi mluvila z duše.“
„Díky. Už se necítím tak sama.“
Nechápala jsem to. Já? Ta neviditelná holka? Někdo mě čte? Někdo se v tom poznal?
Začala jsem psát pravidelně. Po večerech. Do tmy. Bez očekávání. Upřímně, otevřeně, bez pozlátka. O úzkostech, o tichu, o pocitu nedostatečnosti. O tom, jak bolí, když vás celý život nikdo nevybere do týmu – ani do toho životního.
Za rok měl blog přes 200 tisíc čtenářů. Dělala jsem rozhovory, ozývali se mi lidé s vlastními příběhy. Měla jsem e-mail plný slov jako „děkuju“, „pomohla jsi mi“, „kvůli tobě jsem šla na terapii“. Pořád jsem tomu nerozuměla. Nepsala jsem nic převratného. Jen… pravdu. Svou. Tichou. Neokázalou.
A možná právě proto to rezonovalo.
Lidé jsou unavení z dokonalých influencerů. Z fake úsměvů a bezchybného štěstí. A najednou tu byla někdo, kdo říká: „Já taky nevím, co dělám. Taky se někdy bojím. Taky mám pocit, že nejsem dost.“
Jednou mi přišla zpráva od ženy, co žila na vesnici a měla za sebou pokus o sebevraždu. Napsala mi, že díky jednomu z mých textů si řekla, že ještě vydrží. Že se objednala k psychologovi. A že má dnes tři roky čisté a první jaro, které si pamatuje celé.
Seděla jsem u počítače, koukala na tu zprávu a brečela. Dlouho.
Tehdy mi došlo, že možná nejsem outsider. Že jsem jen celou dobu mluvila jazykem, který ostatní neuměli – ale když jsem ho napsala, konečně ho někdo slyšel.
Dnes už píšu pod svým jménem. Vyšla mi kniha. Přednáším. Lidé mě poznávají na ulici. Dřív bych se styděla, teď se usměju a řeknu:
„Taky jsem si jedla svačinu sama. A už vím, že v tom nikdy nejsem úplně sama.“
Někdy musíte být celý život outsider, abyste nakonec oslovili ty, kteří se tak cítili úplně stejně – jen to nikdy nahlas neřekli.
A třeba právě vaše ticho jednou někomu změní život.
