Článek
koupání, pyžamo, pohádka, zuby, záchod (minimálně dvakrát), hladit po vlasech, zpívat ukolébavku, vyjednávat o počtu písniček, ujišťovat, že pod postelí fakt žádná obluda není – a pak ten slavnostní okamžik, kdy konečně zhasnete světlo a… v tu chvíli slyšíte: „Mami/Tati, čůrat!“ Znáte to.
I já jsem tohle kolečko podstupoval denně se svou šestiletou dcerou Emou. Byla na mě fixovaná jak suchý zip na flauš, a i když jsem si občas přál, aby usnula rychleji než meteorologická předpověď, stejně jsem měl ty chvíle rád. Jenže jednoho dne mi Ema suše oznámila:
„Tati, dneska mě neukládej.“
„Jak to myslíš, broučku?“
„Prostě nechci, abys mě dával spát.“
Zastavil jsem se uprostřed mazání zubní pasty z její brady a chvíli jsem si myslel, že slyším špatně. Celé ty roky jsem bojoval o každé „ještě jednu pohádku“, celé večery jsem vymýšlel příběhy o čarodějích s rýmou nebo o princeznách, co nechtěly nosit šaty… a najednou: „Neukládej mě.“ Jako kdyby vám pes oznámil, že už o ty vaše aporty nestojí.
Jelikož jsem člověk otevřený diskusi (a taky táta, co má rád večer klid), zeptal jsem se opatrně:
„A proč ne?“
Ema se zamračila. „Protože mě v noci chodíš kontrolovat. A pak mi šeptáš, že mě máš rád.“
Zamrkal jsem. „To přece není nic špatnýho, ne?“
„Ale tati, to je divný!“
„Jak jako divný?“
„No, kdyby mě slyšela Anička ze školky, řekla by, že jsi trapnej.“
Aha. Tak tady to máme. Trapnej. To slovo, které rodičům signalizuje začátek konce jejich hrdinské éry. Když je dítě malé, jste pro něj kouzelník, ochránce, nekonečný generátor sušenek a odpovědí na otázku „Proč je nebe modré?“. Ale pak přijde ten zlom. A vaše „dobrou noc, miláčku“ se promění v „OMG, táta je cringe!“
„Aha, takže já jsem trapnej,“ zopakoval jsem si nahlas.
„Trochu jo,“ přiznala mi se s klidem malého generála.
„A co mám teda dělat?“
„No… třeba můžeš večer odejít a nechat mě být. Já si pak sama usnu.“
A v tu chvíli mi to došlo. Nešlo o mě. Šlo o ni. Moje malá Ema, která ještě nedávno vyžadovala mojí přítomnost u každého škrábnutí na koleni, začínala dospívat. V jejím světě se objevilo slovo „soukromí“, „nezávislost“ a – ano, i „trapný rodič“.
Té noci jsem ji poslechl. Nešel jsem ji uložit. Nevyprávěl jsem příběh o medvědovi s trávicím problémem. Nepřikryl jsem ji. A taky jsem ji v noci nešel zkontrolovat. Ležel jsem v posteli a koukal do stropu, jako bych právě přišel o něco velkého. Protože jsem vlastně přišel. O ten magický věk, kdy vás dítě potřebuje ke každému kroku.
Ráno jsem našel Emu v posteli, spící napůl pod peřinou, s plyšákem v objetí. Probudila se, protáhla a suše řekla:
„Tak jo, dneska mě zas uložíš. Byla to nuda.“
„Fakt?“
„Jo. A stejně jsem nemohla usnout bez tvý ukolébavky.“
Neřekl jsem nic. Jen jsem se usmál. V hlavě mi proběhlo všechno – její „trapnej“ táta, její nezávislost, její tichá bitva mezi „jsem už velká holka“ a „tati, buď tu ještě chvilku“.
A tak jsem večer zase seděl vedle její postele, zpíval „Skákal pes“ na přání a jemně jí hladil po vlasech. A když usnula, odešel jsem, jako vždycky. Ale tentokrát jsem se vrátil.
Naklonil jsem se nad ní a pošeptal: „Mám tě rád, Emí.“
Otevřela jedno oko. „Já vím, tati. Ale to už si šeptej potichu, jo?“
