Článek
Uklízela jsem byt, tichý, jak už poslední roky bývá, když najednou zazvonila dcera. „Přinesla jsem ti něco z půdy,“ řekla jen. V ruce držela oprýskanou krabici, a v ní seděl medvídek.
Na první pohled roztomilý, i když už zažil lepší časy. Hnědý plyš byl vyšisovaný, jedno ouško trochu povolené. Ale jakmile jsem ho vzala do ruky, poznala jsem ho. Ten medvídek byl kdysi můj.
Najednou se mi v hlavě rozběhly vzpomínky. Na pokoj s květovaným kobercem. Na sebe s copánky, jak ho držím v náručí při bouřce. Byl to můj noční strážce, když byl táta v práci a máma měla své tiché dny. Pamatuju si ho přesně – dokonce i to, že měl v bříšku malou kapsičku, kterou jsem si sama přišila.
A právě v té kapse teď něco šustilo.
Otevřela jsem ji. Uvnitř byl složený list papíru. Starý, zažloutlý, písmo vybledlé. Ale i po těch letech jsem ho poznala.
Byl to dopis. Psala jsem ho já. Sama sobě. Bylo mi osm.
„Milá budoucí já,
pokud tohle čteš, tak jsi už asi velká. Možná máš děti. Možná jsi šťastná. Ale jestli nejsi, nevadí. Jen to vydrž. Všechno přejde. Já to vím.
P.S.: Prosím, nikdy nezapomeň, jaké to je, být malá a smutná.“
Seděla jsem na gauči a brečela. Ten dopis napsala malá holka, která se cítila sama. Která neměla nikoho, komu by to řekla nahlas – tak to svěřila medvídkovi. A dnes mi ten vzkaz přišel zpátky. Jako kdyby se ta holčička ozvala z minulosti, aby mi připomněla, co všechno jsme spolu přežily.
Moje dcera si tiše sedla vedle mě. „Věděla jsi, že tam něco je?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem vůbec nic. Vlastně jsem ten medvídek vytěsnila. Možná záměrně. Dětství pro mě bylo plné viny, ticha, napjaté atmosféry. Věcí, o kterých se nemluvilo. A tak jsem si vytvořila vlastní svět – svět, kde se píšou dopisy, které nikdo nečte. Kde mluví plyšáci, protože dospělí mlčí.
„Chceš si ho nechat?“ zeptala se dcera.
Přikývla jsem. Už kvůli té malé holce, která tehdy věřila, že jednou bude líp.
Ten večer jsem si dopis položila vedle postele. Ne proto, abych si připomněla minulost, ale abych jí konečně poděkovala. Té malé, statečné verzi sebe. Za to, že to nevzdala. A že věřila.
Někdy totiž nepotřebujeme motivační citáty z Instagramu. Stačí pár vět od někoho, kým jsme kdysi byli.
Poznámka autora:
Plyšový medvídek stále sedí na poličce. A v kapse má teď nový dopis – pro mou dceru. Ne hned k přečtení. Ale třeba jednou, až bude potřebovat slyšet, že to všechno přejde. Že to zvládne. Stejně jako jsem to zvládla já.
