Článek
Dcera Klárka měla školu jako každý všední den, a já ji ráno vyprovodila ke dveřím. Měla rozcuchané vlásky, její oblíbenou bundu se zajíčkem a na zádech modrou aktovku s motivem planet a hvězd, kterou si přála už od loňských Vánoc. Pusa na čelo, zamávání z okna, rutina.
Odpoledne jsem jako obvykle stála u dveří a čekala, až se vrátí. Obvykle se ke mně rozběhne s výkřikem „mám hlad“, ale tentokrát to bylo jiné. Pomalu se šourala po chodníku. Hlavu měla sklopenou, oči zvláštně prázdné… a hlavně – ruce prázdné. Aktovka nikde.
„Klárko, kde máš tašku?“ zeptala jsem se s lehce pobaveným tónem, ve snaze to odlehčit. Možná ji zapomněla ve třídě. Možná u kamarádky. Jenže ona jen zvedla oči a tiše řekla:
„On řekl, že už ji nebudu potřebovat.“
Ztuhla jsem.
„Kdo? Cože?“
„Pán. Stál u brány, když jsme šli ze školy. Řekl, že mě zná. A že mě vezme domů za tebou. Ale že taška musí zůstat, protože už ji nepotřebuju.“
Ztěžka jsem polkla.
„A co jsi udělala? Šla jsi s ním?“
„Chtěl, abych nastoupila do auta. Ale já utekla. Schovala jsem se za stromy a počkala, až odjede.“
Znovu jsem se nadechla, tentokrát už se mi třásly ruce. Vzala jsem telefon a zavolala do školy. Třídní učitelka mi potvrdila, že Klárka odešla normálně, kolem třetí. Nikdo si ničeho zvláštního nevšiml. Ale školník prý zahlédl muže v dlouhém kabátě, jak postává u plotu. Neznal ho, a když se k němu blížil, muž prý odešel směrem k parkovišti.
Jeli jsme na policii. Klárka popsala muže — šedý kabát, klobouk, bledá tvář. Policisté se chovali vstřícně, ale moc možností neměli. Žádná kamera u školy, žádní další svědci. Nahlásili to jako podezřelou událost, ale bez důkazů to bylo spíš do šuplíku. Aktovka se nenašla.
Tu noc jsem spala s Klárkou v posteli. V jednu chvíli se přitiskla ke mně a zašeptala:
„On věděl, jak se jmenuju. A že máme doma psa.“
Pes, který od jejího příchodu neklidně štěkal na okno, se zvedl a znovu začal kňučet. Zvedla jsem hlavu – v odrazu skla jsem zahlédla pohyb. Ale venku nikdo nebyl. Nebo už nebyl.
Další dny byly horší. V poštovní schránce jsem našla lístek – bez známky, bez textu, jen s načmáraným obrázkem domečku se třemi okny. Náš dům. Pak někdo zazvonil – když jsem otevřela, nikdo nikde. Jen na rohožce ležela propiska s logem Klárčiny školy. Takovou měla v tašce.
Začala jsem ji vodit do školy i ze školy. Každý den. Už žádné hřiště, žádní kamarádi bez dozoru. Změnila se. Přestala si zpívat, přestala se smát. Stále častěji jen seděla a dívala se z okna. „Čekám, jestli přijde,“ řekla mi jednou. Nevyděšeně, spíš klidně. Jakoby se smířila.
Týden po incidentu přišla obálka. Bez zpáteční adresy. Uvnitř byl jediný papírek:
„Vrátím se, až bude připravená.“
Policie opět neměla co řešit – žádné otisky, žádný text, který by dokazoval přímé ohrožení. Prý mohla být obálka podvrh. Ale já věděla, že není. A že ten muž, kdokoliv to je, má nějaký plán. Klárka přestala kreslit, místo toho si listovala ve starých fotkách a občas se ptala: „Měla jsem někdy jiného tatínka?“
Dodnes nevím, odkud to všechno vzešlo. Žádný rozvod, žádné tajnosti. Ale měla jsem pocit, že někdo zná naši minulost líp než já. Nebo že se snaží vnutit Klárce jinou verzi.
Dnes je to rok. Klárka se směje častěji, ale její oči zůstávají dospělejší, než by měly být. Modrou aktovku už jsme nikdy nenašli. Ani její obsah. A já každý večer zamykám dvakrát. Ne ze zvyku. Ale proto, že někdo jednou slíbil, že se vrátí.
