Článek
Večer jsem si otevřela aplikaci Messenger, abych dořídila pár pracovních záležitostí, a mezi staršími rozhovory jsem narazila na jméno Davida. Už dlouho jsem mu nepřeposílala nic víc než obligátní „V pořádku?“, když jsme jako profesní kontakty řešili grafiku pro firmu. Ten den ale u jeho jména svítil modrý puntík — nová zpráva.
Srdce mi poskočilo. Napadlo mě: „Proč mi píše teď?“ A vzápětí mě udeřila skutečnost, kterou mi připomněla notifikace nad rozhovorem. David zemřel před dvěma měsíci při autonehodě. Pohřeb jsem nestihla — byla jsem na služební cestě v cizině, do poslední chvíle jsem čekala, že mi někdo zavolá, že to není pravda.
Otevřela jsem chat. Byla tam jediná zpráva, odeslaná dne 3. května v 23:17:
„Pomoz mi prosím… chci, aby všichni věděli pravdu o tom, co se stalo.“
Pod ní nic. Čekala jsem na „psí určité vody“, automatické „vidí odesílatel“, cokoli. Ale místo toho – ticho. A moje mysl začala klepat dveřmi paniky. Co tím myslel? Co je pravda, kterou nikdo nezná?
Vzpomněla jsem si na poslední večer, kdy jsem ho viděla živého. Byl to pátek 12. března. Seděli jsme u vína, já jsem se vracela z přednášky, on právě prodlužoval výstavu svých ilustrací. Smáli jsme se, vyprávěli si, jak se nám daří. Jeho oči tehdy zářily plánem na velké dílo — sérii plakátů pro město. Nikdy bych si nepomyslela, že druhý den ráno najdu v novinách článek o „silniční tragédii u Přibyslavi“, civilní tragédii, kterou si pamatuji jen jako mlhavý sen.
Stále jsem zírala do telefonu. „Pomoz mi… pravdu o tom, co se stalo.“ Co mohl mít na mysli? Že říkali, že viníkem byl řidič protijedoucího auta? Že on sám za to nemohl? Nebo že v tom bylo víc — fúze alkoholu, špatně sjeté brzdy, brakovaný vůz z dovozu? Vzpomněla jsem si na výkřik, který jsem slyšela ve snu, poslední, když se auto smrštilo.
Rozhodla jsem se jednat. Odeslala jsem mu zprávu: „Kdo jsi? Jak mi můžeš psát?“ A čekala jsem. Čekala jsem dlouho. Po půl hodině mi Messenger oznámil, že zprávu nelze odeslat. Profil neexistuje.
Vtom mi došlo, že nejde o chybu. Ten chat — poslední záblesk jeho profilu — se zhroutil pod tíhou jeho smrti. Zpráva zůstala viset v síti, ale odesílatel je pryč. Nikdo ji nemohl vidět. Nikdo ji nemohl potvrdit.
Začala jsem pátrat. Psala jsem jeho kamarádům, zjišťovala jsem, co tu noc dělali. Všichni jen krčili rameny: „Byl to úraz. On zemřel na místě. Byla tma, silnice mokrá.“ Nikdo nevyprávěl o alkoholu, o poruše na autě, o pokusu o záchranu. Jen obyčejné „nezaviněné smrtelné neštěstí.“
Pak jsem se vrátila ke zprávě. „Pomoz mi… chci, aby všichni věděli pravdu.“ Pravdu, kterou tušil, že zůstane skryta. Opravdu nezaviněné? Nebo schovávali něco víc? Špatně namontované brzdy? Zanedbanou údržbu městské dodávky? Něco, co se nikdy nedostane na policii, na protokol, do novin?
Uklidila jsem laptop a vydala se na cestu do Přibyslavi. Odešla jsem bez prepřipraveného plánu. Věděla jsem jen jedno: jestli má David pravdu, musím ho zastoupit. Musím zjistit víc. Dokud jeho hlas visí v té jediné zprávě, musím ho vyslyšet.
