Článek
Bylo to v pondělí ráno, když manžel vyzvedl poštu. Mezi složenkami a letáky byl i úředně vypadající obálka s razítkem notářské kanceláře. „To je na tebe,“ řekl a podal mi ji. Ještě jsem měla ruce mokré od nádobí.
V dopise stálo, že mi zemřel příbuzný – prý jistý pan Viktor Zeman, narozený 1949, zemřelý před šesti týdny. A že jsem uvedena jako jediná dědička jeho pozůstalosti. Adresa někde v malé vesnici na Vysočině, jméno, které mi nic neříkalo.
„Ty ho znáš?“ zeptal se manžel.
„Nikdy jsem to jméno neslyšela,“ řekla jsem pravdu.
Přesto jsme tam jeli. Jen ze zvědavosti. Dům byl malý, kamenný, zarostlý starou růží a s okenicemi, které už dávno nešly zavřít. Všude kolem byl klid. A na vratech stále visel zvonek, i když už dávno nefungoval. Uvnitř bylo prázdno. Pár starých nábytků, poličky s knihami, v kuchyni obroušené nádobí a na stole hrnek se zaschlou kávou.
Z notářských dokumentů jsme se dozvěděli jen to, že pan Zeman neměl vlastní děti, žil sám, a podle všeho mě zapsal do závěti bez jakéhokoliv vysvětlení. Proč já? Nevěděla jsem.
Všechno by možná zůstalo jako podivná náhoda… kdyby mi za dva dny nepřišel dopis. Obyčejná obálka, bez odesílatele, na přední straně jen napsáno mým jménem. Uvnitř jediná věta:
„Přestaňte pátrat.“
A přitom jsme nepátrali. Zatím.
Ale ten dopis všechno změnil. Od té chvíle se ve mně cosi zlomilo – znepokojení, které se přelilo v nutkání pochopit, kdo byl Viktor Zeman a proč mi odkázal celý svůj majetek.
Začala jsem procházet jeho věci důkladněji. V jedné skříni jsem našla krabici s dopisy – všechny adresované mé matce. Byly staré skoro 40 let. V jednom z nich psal:
„Myslím na ni pořád. Nikdy jsem neměl odvahu říct pravdu. Aspoň malou fotku mi pošli, prosím tě.“
V tu chvíli mi došlo, že ten muž nebyl jen náhodný příbuzný. A nebyl jen přítel mojí matky. Podle slov z dopisů… byl to nejspíš můj otec.
Když jsem se o tom zmínila mamince, zbledla. Dlouho mlčela. Nakonec jen řekla: „To je minulost, kterou jsem chtěla nechat za sebou. A ty bys měla taky.“
Ale jak jsem mohla? Můj biologický otec žil celý život kousek ode mě – a já o něm nevěděla. Nevěděla jsem, že mě možná chtěl poznat. A že se mě možná snažil najít. A že nakonec, po tolika letech, zvolil jediný způsob, jak mě oslovit – skrze závěť.
O pár dní později jsme zkusili zkontaktovat několik lidí ve vesnici. Většina se tvářila, že ho znali jen z dálky. Ale jedna stará paní na návsi se na nás podívala a řekla:
„Tak vy jste ti, co dostali dům po Viktorovi…“
Přikývli jsme.
„Tak na něj dejte pozor. Jsou lidi, co nechtěli, aby to šlo k vám.“
Když jsme se vrátili domů, čekal ve schránce další anonymní dopis. Tentokrát v něm byl jen útržek fotografie. Byla na ní žena – moje matka, jako mladá. A za ní silueta muže. Ten muž měl stejnou bradu jako já.
