Článek
Po letech bydlení v podnájmech jsme si s manželem konečně pořídili dům. Nebyl obrovský ani přepychový, ale pro nás byl vším. Každá cihla, každá dlaždička – všechno jsme vybírali s láskou.
Těšili jsme se na nový začátek. Na nový domov.
Na kolaudaci jsme pozvali i pár blízkých přátel. Mezi nimi i Moniku – kamarádku, se kterou jsem vyrůstala.
Byly jsme nerozlučné od dětství.
Sdílely jsme první lásky, první pády, první velké sny.
Měla jsem radost, že přijde a oslaví s námi tuhle důležitou chvíli.
Monika se usmívala, chválila nám kuchyň i zahradu. Ale v jejích očích bylo něco zvláštního.
Něco jako stín.
Tehdy jsem tomu nepřikládala váhu.
Časem se to ale začalo projevovat víc.
Občas utrousila poznámku, že „někdo má štěstí“, zatímco jiní „dřou a pořád nic“.
Někdy si povzdechla nad tím, jak „je snadné mít všechno, když máte štěstí na chlapa“.
Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěla jsem dělat scény. Říkala jsem si, že prožívá těžší období a že ji musím chápat.
Přece jsme byly kamarádky.
Pak přišel ten večer.
Bylo kolem půlnoci, když nás probudil ohlušující rachot.
Někdo nám rozbil okna v přízemí. Sklo bylo všude, děti plakaly, my jsme se snažili zjistit, co se děje.
Zavolali jsme policii.
Nikdo v okolí nic neviděl – až na jednoho souseda.
Pan Novotný, starší pán odnaproti, nám druhý den řekl, že viděl u naší brány postávat někoho.
A že slyšel smích.
Smích, který mu byl povědomý.
A pak dodal větu, která mi vyrazila dech:
„Byla tam ta vaše kamarádka, jak s vámi byla na té oslavě. Myslím, že se jmenuje Monika.“
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Monika? Ta Monika, kterou znám od školky?
Ta Monika, která si se mnou před pár týdny připíjela na „nový začátek“?
Nechtěla jsem jí hned volat a obviňovat ji.
Nejdřív jsem si řekla, že si o všem musíme promluvit osobně.
Setkaly jsme se v kavárně.
Když jsem jí všechno řekla, nejdřív dělala překvapenou.
Pak se ale její tvář změnila.
A poprvé jsem v jejích očích viděla něco úplně jiného.
„Myslíš si, že si zasloužíš všechno tohle?“ vyhrkla najednou.
„Já pracuju celý život a mám sotva na nájem. A ty si tady stavíš hnízdečko jak princeznička.“
Její hlas byl plný hořkosti, jakou jsem nikdy předtím neslyšela.
Nevyznělo to jako omluva.
Spíš jako obžaloba.
Odešla jsem z té kavárny a věděla jsem, že něco skončilo.
Nejen to přátelství, ale i kus mé naivity.
Kus mé víry, že staří přátelé jsou navždy.
Policie pachatele nikdy oficiálně nenašla.
My jsme okna nechali opravit, ale jizvy na duši se hojí pomaleji.
A pokaždé, když sedím v našem obýváku a dívám se na nové sklo, vzpomenu si na ten smích.
A na lekci, kterou mě stála jedna dlouhá noc – a jedno dávné přátelství.
