Článek
Starší oblečení po dětech, pár plyšáků, pastelky, knížky s rohy ohnutými čtením. Bylo to už takové naše rodinné pravidlo – před Vánoci udělat krabici pro dětský domov. Děti to braly jako samozřejmost. „Tomu medvídkovi bude u někoho líp,“ říkala dcera a opatrně ho položila na vrch krabice.
Jenže letos jsem se rozhodla přidat i něco ze svého. Ze staré skříně, kam jsem roky nelezla, jsem vytáhla svou krabici vzpomínek. Fotky, deníky, staré dopisy. Chtěla jsem přidat pár hezkých pohlednic, možná malý deníček – pro dívku, která si potřebuje psát své sny, stejně jako jsem si je psala já.
A právě tehdy jsem objevila složku s papíry, které jsem úplně zapomněla, že existují.
Byl tam dokument s razítkem. „Žádost o adopci, rok 1991.“
Ztuhla jsem. V ruce jsem držela oficiální papír, adresovaný na jméno mé mámy. Pod ním byla připojena poznámka: „Zamítnuto. Nevhodné podmínky.“
Došlo mi to až po chvíli. Nešlo o to, že by moji rodiče chtěli někoho adoptovat. Šlo o mě. Já jsem byla tou žádostí. Já jsem byla dítětem z dětského domova.
Nikdy mi to neřekli.
Celý život jsem vyrůstala s pocitem, že jsem jejich. Ne že by to bylo vyslovené, ale prostě jsem to předpokládala. Nikdy mě nenapadlo, že by pravda mohla být jiná. Měla jsem své fotky od miminka, měla jsem babičku, která mi vyprávěla o tom, jak jsem spala v kolébce.
Ale teď jsem se na to všechno dívala jinak.
Ve složce byly i dopisy. Jeden z nich psala máma rukou, kterou jsem znala z nákupních seznamů.
„Kdyby nám ji nepřidělili, nevím, co bych dělala. Když jsem ji poprvé viděla, měla na sobě žlutý svetřík a strašně vážný pohled. Jako by se bála usmát. Teď spí vedle mě a já cítím, že je moje. I když papíry říkají něco jiného.“
Slzy mi stékaly po tváři. Ne kvůli tomu, že mi to neřekli. Ale kvůli tomu, kolik lásky v těch řádcích bylo. Ona mě neporodila – a přesto jsem byla její. A možná právě proto o tom nemluvili. Ne proto, že by se styděli. Ale protože to pro ně nebyla „jiná“ skutečnost. Byla to ta jediná, kterou znali. Já jsem byla jejich dcera.
Tu krabici jsem ten den dobalila jinak. Pečlivěji. Jako bych do ní ukládala nejen věci, ale i vděčnost. Za rodinu, kterou jsem měla. Za pravdu, která mě nenaštvala – ale otevřela.
Volala jsem mámě ten večer. Ne proto, abych jí něco vyčetla. Ale abych jí poděkovala.
Řekla jen: „Měla jsem strach, že to jednou zjistíš a nebudeš mě mít ráda.“
Odpověděla jsem: „Dnes tě mám ráda víc než včera.“
