Článek
Ráno jako každé jiné – vůně kávy, škrábání deště na parapet a Petr seděl u stolu ve svém vytahaném svetru, zamyšlený a neklidný. Položila jsem před něj talíř s vajíčky, ale ani se na něj nepodíval. Jen mě pozoroval. Pak, trochu roztřeseně, sáhl do kapsy a vytáhl bílou obálku.
„Tohle si přečti,“ řekl a podal mi ji.
„Co to je?“ usmála jsem se nervózně. „Další tvoje záhada na ráno?“
Jen mlčel. A to mě zarazilo.
Obálka byla obyčejná, bez nápisu. Uvnitř jediný list papíru. A na něm rukou napsaná věta:
„Jestli tohle čteš, konečně jsem se odhodlal říct ti pravdu.“
Srdce se mi prudce rozbušilo. V první chvíli jsem nevěděla, co čekat – aféru? Nemoc? Tajný život?
Zvedla jsem oči. „Petr… co to znamená?“
Pomalu vstal a ukázal na starou dřevěnou skříň v rohu, kterou jsme léta nepoužívali. „Tam je zbytek. Klíč je nahoře.“
Otevřela jsem ji s třesoucíma se prsty. Uvnitř bylo několik krabic – staré zápisníky, fotky, dopisy, záznamy. Petr mi je postupně podával a tiše vysvětloval. Celá skládačka jeho minulosti, kterou přede mnou nikdy plně neodhalil.
Narodil se totiž pod jiným jménem. V jiné rodině. A měl bratra, o kterém mi nikdy neřekl. Když byli teenageři, něco se stalo. „Byla to nehoda,“ řekl, „ale v očích mých rodičů jsem za to mohl já.“
Bratr přišel o život. Petr zůstal sám. Rodiče ho od té doby zavrhli. Nikdy jim to neodpustil, ale ani sobě. „Tak jsem se rozhodl být někdo jiný. Nový život, nové jméno, nový začátek. A pak jsi přišla ty.“
Všechny ty roky to dusil v sobě. Věděl, že pravda jednou vypluje, ale doufal, že později. A pak mu přišel dopis. Od člověka, kterého považoval za dávno ztraceného — jeho matka, těžce nemocná, si přála ho naposledy vidět. Napsala mu, že umírá, že se chce omluvit.
„A já nevěděl, co dělat. Nechtěl jsem ti lhát. Ale bál jsem se, že když poznáš, kým jsem byl, přestaneš mě milovat.“
Seděla jsem v kuchyni, v ruce stále držela ten jediný list papíru s větou, která převrátila všechno, co jsem si myslela, že vím. A přesto jsem v tu chvíli necítila vztek. Jen hluboký smutek – nad tím chlapcem, kterého opustili, i nad mužem, který s tím žil celý život.
Petr za pár dní odjel matku navštívit. Odvezla jsem ho na nádraží. Drželi jsme se za ruce jako poprvé. Řekl mi, že se bojí. Že netuší, jestli dokáže odpustit. Odpověděla jsem mu: „Nemusíš to udělat kvůli ní. Udělej to kvůli sobě.“
Vrátil se jiný. Klidnější. Těžší na ramenou, ale lehčí v duši. A pak mi jednoho večera, když jsme seděli na balkoně, řekl:
„Nikdy bych to nezvládl, kdybys tu nebyla. A nikdy bych se neodvážil, kdybys to ráno tu obálku neotevřela.“
