Článek
Práce ho vyčerpávala, přes den se držel, ale v noci začal mumlat ze spaní, otáčet se, svírat přikrývku. A pak přišly výkřiky. Náhlé, syrové, jako by v nich něco prasklo. Posadila jsem se pokaždé, když sebou škubl, a když se zklidnil, přitulila jsem se k němu. „To nic,“ říkal. „Jen sen. O ničem.“
Ale nebyly to jen sny. Byly to noční můry. A přicházely čím dál častěji.
Jednou v noci jsem ho slyšela mluvit jasně: „Ne, to jsem nechtěl. Ne takhle…“ A pak ticho. Ráno si nic nepamatoval. Nebo si to nechtěl pamatovat. Ztrácel se mi před očima – přes den mlčel, koukal do zdi, jako by hledal v hlavě něco, co sám nedokázal chytit. Přestával jíst, vyhýbal se našemu synovi. Až jednou přišel domů s prosbou: „Musím si o něčem promluvit. Ale nesmíš mě hned nenávidět.“
Byla jsem zticha, jen jsem přikývla.
A pak mi vyprávěl příběh, který v sobě dusil víc než deset let.
Když mu bylo dvacet tři, měl těžkou autonehodu. Jako spolujezdec. Auto řídil jeho kamarád, opilý. Oni dva přežili – ale ve druhém voze zemřela mladá žena a její malá dcera. Manžel tehdy vypovídal, že kamaráda varoval, že už nechtěl jet. Ale i tak do toho auta sedl. A s tím rozhodnutím žil dodnes.
„Nebylo to moje vina. Ale v tom snu… jsem za volantem já,“ šeptal. „A ta holčička na mě kouká. Beze slova. Jen kouká.“
Nikdy o tom nemluvil. Ani jeho rodiče, ani nikdo z jeho minulosti. Všichni to zamkli do šuplíku mlčení. A ten šuplík začal praskat až teď, po letech. Tíha viny, která mu nepatřila, ale kterou si k sobě přivlastnil.
Držela jsem ho za ruku, když se rozplakal. Poprvé přede mnou. A věděla jsem, že v tu chvíli nejde o odpuštění. Šlo o sdílení. O to, aby v tom nebyl sám.
Začal chodit na terapii. Ne hned, dlouho váhal. Ale věděl, že musí. Že ten výkřik v noci není hlasem mrtvé dívky, ale jeho vlastním — touhou konečně se vyrovnat s minulostí, kterou nikdo nepřepsal, jen umlčel.
Dnes spí klidněji. Občas se mu ještě chvěje ruka, když zavírá oči. Ale už vím, že se nebojí tmy. Bojí se toho, co v ní zůstalo nepojmenované příliš dlouho.
