Článek
„Jedeme s klukama na chatu,“ oznámil.
„A kdo všechno tam bude?“ zeptala jsem se nenápadně, i když už jsem znala odpověď.
„No… Martin, Jirka, Radek… a asi i Dan. Možná přijde i Honza, ale říkal, že má rýmičku.“
Všimla jsem si, že si s sebou bere i karimatku a termosku s nápisem Kafe = život, což mě zarazilo. Na chatě přece je postel a kávovar. Ale mlčela jsem. Každý má právo na trochu svobody, a Petr toho poslední dobou v práci i doma moc nenaspal. Navíc – co se může stát, když pět čtyřicátníků odjede na víkend bez žen?
V neděli večer se vrátil. Vypadal… jinak. Měl lesk v očích, smrděl kouřem a lesem, měl škrábanec na čele a přišel o jednu botu. Ano, jednu.
„Ahoj, lásko,“ řekl a dal mi pusu, která voněla po borovicích a česneku.
„Tak co, žijete všichni?“
„Jo. Ale… potřebuju s tebou o něčem mluvit.“
Následovalo to, co bych popsala jako vážný rozhovor mezi dvěma lidmi, z nichž jeden měl pořád v kapse šišku a druhý podezření, že se buď natáčí skrytá kamera, nebo právě vstupuje do manželství s novou verzí Petra – verzí 2.0.
Posadili jsme se. Petr se zadíval do dálky a spustil:
„Víš, jak jsem vždycky říkal, že nemám rád improvizaci?“
„Ano. Třeba když jsme ztratili mapu v Tatrách a ty jsi radši zavolal horskou službu, než abys šel ‚naslepo‘.“
„No… tak tohle byl víkend improvizace. Ale taky… transformace.“
Zvedla jsem obočí. „Transformace?“
„Ano. Přeměna. Očista. Pochopení. Osvícení.“
Zírala jsem na něj a přemýšlela, jestli se někde mezi chatou a železniční zastávkou nezapojil do sekty.
Pak to řekl:
„Chci si nechat postavit jurtu.“
Ticho.
Ticho.
A pak já: „Prosím?“
„Jurta. Takovej ten mongolskej stan. Ale zateplenej. Pro zimní pobyt. A ideálně s kamínky.“
„Petr, tys byl tři dny pryč a teď chceš žít jako kočovník?“
„Ne žít! Jen… mít prostor. V přírodě. Na přemýšlení. Třeba víkendově. Občas si tam zatopím, udělám si čaj, napíšu knihu nebo aspoň esej o významu mlčení.“
„Ty? Esej?“
„Ano. Cítil jsem tam něco… silnýho. Já v noci spal pod širákem, vnímal jsem vlky—“
„Myslíš psy z vedlejší chaty?“
„To je jedno. Ale fakt. Bylo to hluboký. A Radek říkal, že mu jurta zachránila manželství.“
Tehdy jsem nevěděla, jestli se mám smát, brečet nebo mu zavolat psychologa. Ale pozor – bylo to přesně to, co mě na tom znepokojilo. Já ho chápala.
Protože realita byla taková, že jsme oba už měsíce fungovali jako logistická jednotka. Ráno děti, práce, nákupy, večer rychlý Netflix (u kterého jeden z nás usne po deseti minutách – hádejte který) a pak rutina. Emoce na údržbě. Duše na standby. A tady byl Petr, který se po čtyřiceti letech života rozhodl najít místo, kde může být jen on – bez toho, že by mu někdo řekl „vylož myčku“ nebo „kdy začneš malovat chodbu“.
Tak jsem řekla:
„Dobře. Najdi si místo, postav si jurta-zónu. Ale za dvě podmínky.“
„Jaké?“
„Zaprvé: chci tam taky občas jít. Sama. Beze tebe. Udělat si čaj a psát si o tom, jak mě štveš.“
Petr se zasmál.
„A za druhé: musíš najít způsob, jak to postavit, aniž bys musel prodat auto nebo naši lednici.“
„Domluveno,“ řekl slavnostně.
A víte co? Postavil ji. Jurta dnes stojí na pronajatém pozemku u lesa za městem. Je to kulatý stan s malým krbem, dvěma dekami, svíčkou a regálem plným knih, které nikdo nedočetl. Někdy tam jde Petr. Někdy já. Někdy jen tak sedíme vedle sebe a mlčíme – a je to to nejhezčí ticho na světě.
A jednou – a to je pravda – jsme tam vzali i děti. A ony se nás zeptaly:
„Proč je to kulatý?“
„A proč tu není televize?“
„A můžeme si tu hrát na vlky?“
Tak jsme si hráli. V jurtě. Uprostřed lesa. A já si říkala, že když vás manžel překvapí zvláštní prosbou, nemusí to být konec světa. Někdy je to začátek něčeho… úplně nového.
