Článek
Ten druh ticha, který se nezaplní ani slzami, ani slovy útěchy. Byla to žena, která vždycky všechno věděla, všechno si pamatovala, ale nikdy o sobě moc nemluvila. Věděla, kdo co kdy řekl, co kdo potřeboval, co koho trápilo. Mysleli jsme si, že to prostě tak má – že má neuvěřitelnou paměť.
A pak jsme našli její zápisníky.
Byly schované na půdě, v malém kufru pod starými svetry, které už dávno ztratily vůni. Kufr nebyl zamčený. Jen zaprášený, opatrně zasunutý tak, aby ho nikdo hned nenašel. Téměř, jako by čekal, až si ho všimneme až po jejím odchodu.
Uvnitř bylo dvacet šest sešitů. Každý pečlivě označený rokem. A uvnitř – naše slova.
První věty, které jsem jí řekla jako dítě. Vtipy, co jsme doma vyprávěli u večeře. Rozhovory, které si nikdo z nás už nepamatoval, ale ona je měla zapsané do detailu. Včetně data, času, dokonce i nálady, ve které jsme byli.
„Tomáš (6 let): ‚Mami, když budu velkej, koupím ti dům ze sušenek, protože sladký věci dělaj lidi šťastný.‘“
„Jana (17 let): ‚Já si připadám, jako bych nikam nezapadala.‘ — měla červené oči, asi plakala.“
Každý list byl jako malé zrcadlo – ne do jejího světa, ale do našeho. Do toho, jak nás vnímala. Nepsala o sobě. Nepištěla, nevysvětlovala. Jen nás zaznamenávala. Jako by si nás chtěla uchovat na věčnost. A jako by věděla, že jednou – až tu nebude – ty slova budeme potřebovat víc než cokoli jiného.
Bratr tam našel záznam o chvíli, kdy si zlomil ruku. Já tam našla zápis rozhovoru, který jsme vedly, když jsem jí jednou ve vzteku řekla, že ji nenávidím. Byla jsem dítě. A ona to nekomentovala. Jen napsala:
„Jana dnes řekla, že mě nenávidí. Ale zároveň se jí třásl hlas a měla sklopené oči. Byla zraněná, ne zlá.“
Nevím, proč to dělala. Nikdy o tom nemluvila. A my nikdy netušili, že si všechny ty drobnosti, co kolem ní proplouvaly, ukládala do papíru.
Když jsme dočetli poslední zápis, pochopili jsme jedno: ona nás nikdy nehodnotila. Jen nás viděla. Takoví, jací jsme byli – i ve chvílích, kdy jsme sami sebe nechtěli vidět.
Dnes mám její zápisníky doma. Každý zvlášť zabalený, opatřený poznámkou. Někdy si v nich čtu. Někdy se směju, jindy pláču. Ale pokaždé si uvědomím, jak málo jsme o ní věděli. A jak moc věděla ona o nás.
A možná, že právě v tom byla její láska. Tichá, nenápadná – ale neustále přítomná. Slovo po slovu. Rok za rokem.
