Článek
V televizi jsme viděli pohledy na lesy, rybníky, klidné chalupy. Kamarádky tam jezdily s rodiči, stavěly hrady z klacků, sbíraly houby, pekly na ohni brambory. Já jsem ale vždycky zůstala doma ve městě. Táta říkal, že na chatu nemáme čas, že tam je to moc daleko, že by mě to nebralo. A já mu věřila – byla jsem pokorné dítě.
Nikdy jsem se neptala dál. Ve všední dny jsme spolu zašli na hřiště, víkendy jsem trávila u babičky, a do školy jsem přinesla obvykle jen pastelky a úkoly. Jednou jsem se dotázala: „Táto, proč nikam nejezdíme?“ Odpověď zněla stručně: „Chata není pro děti.“ A tím bylo téma uzavřené.
Když mi bylo dvacet pět, otec náhle zemřel na infarkt. Trápila jsem se vinou, že jsem nebyla víc s ním, ale chystala svatbu, pracovala jsem… Po pohřbu jsem zůstala v prázdném domě, balila jsem otcovy věci. Mezi košilemi a krabicemi jsem objevila starou složku označenou „Chata“. Zvědavost mě přemohla a rozbalila jsem jí.
Uvnitř byl jediný list papíru s nápisem:
„Petře, prosím tě, neber tam Aničku. Není ještě připravená.“
Zatáhla mě vlna překvapení. Otcovo jméno je Petr; moje jméno je taky Petra – ale na papíře oslovoval „Petře“. A Anička? To jsem přece já – při narození jsem dostala jméno Anička, ale rodiče ho změnili na Petru. Byla jsem Anička, než jsem se nabyla vědomí.
Vzpomněla jsem si, že doma visela jedna stará fotka – malý dětský kočárek s cedulkou „Anička“. Ale já si těch prvních měsíců nic nepamatovala. Táta mi to nikdy nevysvětlil.
Když jsem prohrábla složku dál, našla jsem další papír, tentokrát několikrát složený. Byl to otcův text, přepsaný mnohokrát:
„Moje Anička je zvláštní. Od mala slyší, co jiní neslyší. Pokaždé, když byla v lese, volala ji neznámá dívka. Ptala se jí, kam se chodívá hrát. Já jsem to několikrát viděl – její oči se ztmavily a poslouchala. Ale neřekla mi, co slyší. Nechci, aby to prožila znova.“
Srdce mi ztuhlo. Až v té chvíli mi došlo, že táta věděl o mých nočních dětech i o příšeře, kterou jsem viděla v chodbě. Vyprávěla jsem mu jako malá, že mě volá „Eliška“ – dívka, která prý bydlela v lese. Vždy mě bral do náruče a uklidňoval. Nikdy mi nevnucoval vysvětlení; jen mě chránil.
Proč nejezdil na chatu? Protože by tam, mezi stromy, hlas dávné Elišky zněl nejjasněji. Táta se bál, že bych tam zůstala za ní a ztratila se. A tak mě raději nikdy nevzal.
Stála jsem u rozbalené složky a pochopila jsem, že mě otec miloval natolik, že riskoval své vlastní štěstí, jen aby mě ochránil před světem, který se mi jevil krásný v televizi, ale pro mě byl plný hlasů, které uměly volat jen děti s očima přeloženýma realitě.
Od té doby cítím v srdci tátu blíže. V noci, když zazvoní vítr, a já se probudím s úzkostí, volám na něj: „Tatínku, jdu se podívat, jestli dívka Eliška spí.“ A vím, že mě tentokrát nenechá jít sama.
