Článek
Opravoval kola, vařil nejlepší palačinky, hrál na kytaru, učil mě lyžovat, a když jsem měla noční můry, seděl tiše u postele, dokud jsem znovu neusnula.
Byl můj vzor. Moje jistota. Můj hrdina.
Nikdy jsme nebyli bohatí, ale táta se dokázal pro nás rozkrájet. Pracoval jako řidič kamionu – často pryč i několik dní. Když přijel domů, bylo to jako malý svátek. Přivezl mi z cest bonbony, mámě kytku a sobě akorát špinavé prádlo.
A pak, jednoho dne, se svět zlomil.
Bylo mi devatenáct. Už jsem bydlela v Praze na koleji, ale domů jsem jezdila často. Táta mě jednou poprosil, jestli bych mu nemohla přivézt ze skladu v Hostivaři nějaké náhradní díly, co mu tam schovali kolegové. Řekl mi přesný čas, místo – všechno.
Přijela jsem o trochu dřív.
A tehdy jsem ho uviděla.
Nečekal mě. Stál u auta. Smál se. A vedle něj stála žena – asi o deset let mladší než máma. V náručí držela asi tříleté dítě. A vedle ní další, starší holka – a říkala mu „tati“.
Nejdřív jsem tomu nerozuměla. Myslela jsem, že jde o nějaké přátele. Ale pak se sklonil a políbil tu ženu. Dlouze. Jako někoho, s kým žiješ. Kdo tě zná. Koho miluješ.
V ten moment se mi udělalo fyzicky zle.
Nešla jsem za ním. Schovala jsem se za roh. Cítila jsem se jako špión – ale ten nejubožejší. Pár minut jsem jen stála, třásla se a snažila se pochopit, co jsem vlastně viděla. A pak jsem utekla. Jela jsem zpátky na kolej. Neodpověděla jsem na tátovu zprávu, ani na jeho hovor. Nevěděla jsem, co mu říct. Ani co říct mámě.
Celé roky žil dvojí život. Naše rodina byla ta „oficiální“. Ale v Praze měl druhou. Mladší, klidnější, bez starostí. Věděla jsem, že kdybych se neobjevila náhodou, nikdy bych na to nepřišla.
Přiznal se mi o týden později. S pláčem. Seděl naproti mně v kavárně a nedokázal mi pohlédnout do očí. Prý se to stalo „nějak samo“. Že ji potkal, že mu rozuměla, že u nás doma byl v posledních letech chlad. Že nás nikdy neopustil, protože nás miloval. Že se jen… rozštěpil.
Nepromluvila jsem s ním měsíc.
Neřekla jsem to mámě. Ne hned. Ale nakonec jsem musela. Nemohla jsem nést to břemeno sama. Máma mlčela dlouho. Jen se dívala z okna a dýchala tak tiše, že jsem si myslela, že omdlí. Pak vstala, vzala si kabát a odešla.
Rozvod přišel za pár měsíců. Máma to zvládla důstojně. Táta si začal „oficiálně“ nový život. Jeho druhá dcera dnes chodí na první stupeň. Já ji nikdy neviděla. Ani nechci.
Dnes už s tátou občas mluvím. Ale nikdy to nebude jako dřív. Už to není hrdina. Je to člověk. Nedokonalý, slabý, sobecký. A možná je právě v tom ta nejhorší bolest – když zjistíš, že idol, kterého jsi celý život obdivoval, byl jen iluze.
Ale aspoň vím, že moje rodina stála na něčem, co nebyla pravda. A že mám právo začít znovu. Bez lží.
