Článek
Když jsem byla malá, vždy mě zvala na víkendy k sobě, zatímco ostatní vnoučata viděla jen občas. Se mnou pekla koláče, učila mě plést, nechávala mě nahlédnout do svých šperkovnic a knihoven. Měla jsem pocit, že mi svěřuje malá rodinná tajemství, že přede mnou odkrývá vrstvu života, jakou ostatním neukazuje.
Vzpomínám si na jedno léto, kdy jsme celé odpoledne seděly na verandě a ona mi říkala:
„Víš, ty jsi jiná. Ty jediná chápeš, co je v životě opravdu důležité.“
Tehdy jsem měla pocit, že se naše duše dotýkají. Že jsme si podobné.
Když jsem se pak stala dospělou, pořád jsme si volaly. K Vánocům mi posílala dlouhé ručně psané dopisy, zatímco ostatní dostali jen pohled. Přijížděla jsem za ní i přes všechny povinnosti, které dospělý život přináší. Měla jsem pocit, že náš vztah je výjimečný, nezničitelný.
Pak ale babička onemocněla.
Přes veškerou snahu lékařů přišla chvíle, kdy jsme museli stát kolem její postele a rozloučit se. Držela jsem ji za ruku, když zavřela oči. A byla jsem si jistá, že kdyby mohla něco říct, byla bych to já, komu by to řekla.
Po její smrti přišel čas otevřít závěť. Sešlo se nás hodně – děti, vnoučata, vzdálení příbuzní, i pár lidí, které jsem ani neznala.
Byla jsem nervózní, ale vlastně v sobě nosila tichou jistotu. Ne že bych čekala majetky nebo peníze – šlo o symbol. Myslela jsem, že možná odkázala mně něco osobního. Něco, co by potvrdilo to, co jsem vždy cítila.
Advokát začal číst.
Babička odkázala dům mému bratranci, o kterém vždy říkala, že je „trochu nepořádný, ale má dobré srdce“.
Její sbírka šperků šla mé sestřenici, se kterou si babička podle mě nikdy moc nerozuměla.
Její knihovna – poklad, který jsme spolu tolikrát procházely – připadla charitě.
A mně?
Mně odkázala kuchařku. Starou, popsanou rukou, s recepty, které jsme spolu vařily.
Nic víc.
Žádné vzkazy, žádné poslední slovo.
Seděla jsem tam, neschopná uvěřit, co slyším.
Byla to výsměch? Nebo vzkaz, který jsem neuměla pochopit?
Proč jsem nedostala ani šperk, ani knihu, ani žádné z těch drobností, které jsem vždy obdivovala?
Od té chvíle jsem přemýšlela nad každým okamžikem, který jsme spolu strávily. Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív ignorovala.
Její poznámky, když jsem mluvila o svých snech: „Nebuď naivní, holčičko.“
Její pohledy, když jsem zmínila své přátele: „Vy mladí si nevíte rady se životem.“
Možná jsem si náš vztah idealizovala.
Možná ona ke mně cítila něco složitějšího, než jsem byla ochotná si připustit.
Jednou večer, když jsem listovala tou starou kuchařkou, vypadl z ní papírek.
Byl to útržek dopisu, který nikdy neodeslala. Byl adresovaný mně.
Psala v něm o tom, jak je hrdá, že jsem si šla za svým, i když to nikdy nebyl život, jaký si pro mě představovala.
Psala o tom, že mě měla ráda, ale že její láska byla poznamenaná strachem – strachem, že se svět změnil tak, že mu ona už nerozumí.
Psala, že kuchařku mi dává proto, že věří, že z ní pochopím víc, než by kdy zvládla říct nahlas.
Držela jsem ten papírek a brečela.
A uvědomila jsem si, že někdy jsou láska a bolest tak propletené, že je těžké je od sebe oddělit.
Že jsem byla její oblíbená – ale ne tak, jak jsem si myslela.
Byla jsem pro ni nadějí i zklamáním zároveň. Milovala mě způsobem, který nedokázala vyjádřit slovy ani majetkem.
A já jsem ji milovala taky.
Bez podmínek.
Bez výčitek.
Stejně složitě, stejně lidsky.
