Článek
Hřiště bylo malé, staré a schované mezi paneláky. Chodila jsem kolem něj denně, když jsem vedla syna do školky. Ráno kolem osmé bývalo prázdné, písek čistý. Ale kolem třetí, když jsme šli zpátky domů, tam ta slova zase byla. „Už jdu.“
Ze začátku jsem si myslela, že si hrají děti. Že si někdo dělá legraci. Jenže pak jsem si začala všímat detailů. Písmo bylo příliš úhledné. Věta vždy stejná, ve stejné hloubce, jako by ji někdo psal pomalu a přesně. A co bylo nejpodivnější – nikdy jsem nikoho při psaní neviděla. Ani jednou.
Jedno odpoledne jsem tam zůstala déle. Syn si hrál na skluzavce, já seděla na lavičce a hlídala písek. Nic. V jednu chvíli jsem se otočila na syna, ne víc než na deset vteřin. Když jsem se podívala zpět, věta tam byla. Čerstvá, přesná, v místě, kde předtím bylo hladko. „Už jdu.“
Zamrazilo mě. Nikdo tam nebyl. Nikdo neodešel. Nikdo nepřišel. Jen já a syn.
Začala jsem se ptát ostatních maminek. Některé si toho všimly, jiné ne. Jedna starší paní řekla, že podobnou větu vídala už loni. Jiná mi přísahala, že tam občas slyší podivný šepot. Většina se tomu jen zasmála. Já ale ne.
Zkusila jsem na písek napsat otázku: „Kdo jsi?“
Druhý den tam byla odpověď. „Brzy to poznáš.“
Už to nebyla legrace. Přestala jsem tam se synem chodit. Našli jsme jiné hřiště, dál od domu. Ale stejně jsem nemohla odolat. Po týdnu jsem tam šla sama. Písek byl rozrytý, nepořádek, ale věta tam byla znovu. Tentokrát delší:
„Už jdu. A tentokrát doopravdy.“
To byl poslední den, kdy jsem se tam ukázala. Když jsem se později svěřila známému, který se zajímá o paranormální jevy, zeptal se mě:
„Nebydlíš náhodou poblíž místa, kde se stala nehoda s dítětem před pár lety?“
Zamrazilo mě. Hned večer jsem hledala. A našla – novinový článek o chlapci, který zmizel před pěti lety. Naposledy ho viděli… právě na tom hřišti. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
Dnes už je hřiště zarostlé. Město ho nechalo zavřít. Ale pokaždé, když jdu okolo, zpomalím krok. A někdy si myslím, že v písku zahlédnu stín těch slov, která nikdy nezmizí.
