Článek
Ne uzavřený, ale takový ten typ, který víc naslouchá než mluví. Nevyprávěl o své minulosti, nikdy se nevracel k mládí. Když jsme se občas ptali, jaký byl jako kluk, mávl rukou: „Normální, stejně jako vy.“ A když jsme chtěli slyšet víc o jeho rodičích nebo kamarádech, často jen pokrčil rameny a odpověděl: „Něco už si ani nepamatuju.“
Po jeho smrti jsme se s bratrem pustili do třídění věcí. Nejdřív skříně, potom krabice na půdě, a nakonec malá komoda v ložnici, kde táta měl dokumenty, staré dopisy, účty a pár svazků knížek. V jedné zásuvce leželo nenápadné, prachem pokryté fotoalbum zabalené v hadříku.
Nečekali jsme nic zvláštního. Mysleli jsme, že to budou fotky z mládí nebo dovolených. Ale hned první stránka nás zarazila: byla tam žena. Usmívala se na tátu, držela ho za ruku. Na dalších snímcích byli spolu na lavičce u jezera, na pouti, na Vánoce u stromečku. Některé fotky byly datované — 1976, 1977, 1978. Až o několik stran dál jsme poprvé zahlédli naši mámu. Tiché, ale výrazné rozdělení.
Ta žena byla krásná. Elegantní, s pronikavým pohledem a úsměvem, který jako by tátu rozzářil. Nikdy jsme ji neviděli, nikdy o ní neslyšeli. A přesto v jeho očích – v každé z těch fotek – bylo něco, co jsme s bratrem okamžitě poznali. Láska. Jiná, možná první.
Na zadní straně jedné fotografie byl nápis:
„Lída. Léto ’77. Navždy v srdci.“
Najednou jsme cítili, že tátu možná celý život neznáme úplně. Že v sobě nesl tichý příběh, který nechtěl nebo nedokázal vyprávět.
Pátrali jsme. Ve starých dopisech našli pár řádek psaných ženskou rukou:
„Miloši, vím, že si myslíš, že dělám chybu. Ale nemůžu odejít od dcery. Ne teď. Možná jednou. A jestli mě i potom budeš chtít, budu čekat.“
Další dopisy už nebyly. Ani zmínka o tom, jak to dopadlo. Jen vzpomínky zachycené na fotografickém papíru, schované hluboko ve dně šuplíku.
Když jsme se o tom zmínili mámě, jen tiše přikývla. „Věděla jsem o ní,“ řekla. „Ale nikdy jsme o tom nemluvili. Myslím, že to měl vyřešené. Jen si chtěl ten kousek minulosti nechat pro sebe.“
Ten večer jsme seděli u stolu, listovali albem a přemýšleli. O tom, kolik příběhů v sobě lidé nosí. O tom, jak málo někdy víme o těch, které milujeme nejvíc. A taky o tom, že některé lásky možná nikdy nezmizí — jen se tiše uloží vedle ostatních a čekají, až někdo otevře staré stránky.
