Článek
Byla jsem rozvedená, dvě děti, práce na plný úvazek, život s rozumem. On přišel jako někdo, kdo tohle všechno nejen respektoval, ale i obdivoval. Jmenoval se Marek. Říkal, že je taky po rozvodu, že si prošel těžkým obdobím, ale že se zase učí žít.
Nikdy jsem neměla potřebu pátrat po jeho minulosti. Věřila jsem mu. Povídali jsme si celé večery, vařil mi kafe, když jsem přijela unavená po směně. Znali se s mými dětmi, věděl, co mají rády, vozil nás na výlety. Nikdy nezůstával přes noc – „kvůli práci,“ říkal. V úterý a ve čtvrtek měl prý večerní porady. Někdy zmizel i na víkend. Ale nikdy mi nedal důvod pochybovat. Nebo jsem si to tak chtěla myslet?
Po třech letech vztahu jsem začala narážet na drobnosti. Zapomenutá dětská hračka v kufru auta, dámské parfémované kapesníky v přihrádce, jiný mobil, o kterém „zapomněl říct“. Když jsem se ptala, odpovídal klidně, bez nervozity. Uměl lhát s jemností.
A pak, jedno ráno, přišla zpráva. Od jeho kolegy. Marek měl autonehodu. Nezvládl řízení na namrzlé silnici a nepřežil. V první chvíli jsem tomu nemohla uvěřit. Zhroutila jsem se. Volala jsem mu, posílala zprávy, plakali jsme s dětmi. A pak jsem si řekla, že musím jít na pohřeb.
Pohřeb se konal v menším městě, kde prý „už dávno nebydlí“. Dorazila jsem s květinou a stála vzadu. A tam jsem ji uviděla. Ženu v černém se dvěma dětmi – zhruba v tom věku, jako moje holky. Děti brečely a držely se jí za ruce. A ta žena mluvila. O tom, jaký byl Marek manžel. Jak každý víkend jezdili na chalupu. Jak s nimi byl den před nehodou.
Země se mi pod nohama propadla. Přistoupila jsem k ní po obřadu. Řekla jsem jí jen tiché: „Promiňte… já jsem ho taky znala.“ Podívala se na mě dlouze a v očích neměla překvapení. Jen tichý smutek. „Nejste první,“ zašeptala. A odešla.
Nedokázala jsem mluvit. Dny potom jsem seděla na gauči a dívala se na jeho fotku. Na muže, kterého jsem milovala – a přitom o něm nevěděla skoro nic. Každý úsměv, každá zpráva, každé „miluju tě“ se najednou stalo součástí nějakého paralelního vesmíru, který se nikdy neměl potkat s tím mým.
Dnes už se na něj nehněvám. Neodpustila jsem, ale přestala jsem si klást otázky, na které nikdo neodpoví. Jen jsem se naučila dávat si pozor. A věřit sobě víc než slovům druhých. Protože někdy, i když věříme z celého srdce, nejsme těmi, za koho se považujeme. Jsme jen vedlejší kapitolou v něčí knize – a ta kniha se zavře, aniž by nás varovala.
