Článek
Marek mi jednoho večera řekl, že je unavený, vyhořelý, a že by potřeboval čas sám pro sebe. Ne že by mě nemiloval, dodal rychle, jen si prý potřebuje srovnat myšlenky. Pracovní stres, rodina, povinnosti – to všechno se na něm prý podepsalo.
Chápala jsem to. Kdo by taky někdy nepotřeboval vypnout?
Dohodli jsme se, že si o víkendech najde chvilku pro sebe. Já začala jezdit za rodiči na chalupu, občas na víkend k sestře. Říkala jsem si, že mu to pomůže, že se pak všechno vrátí do starých kolejí. Byli jsme spolu už sedm let, bydleli jsme ve společném bytě, plánovali budoucnost. Ani na vteřinu mě nenapadlo pochybovat.
První měsíc všechno vypadalo normálně. Když jsem se v neděli večer vracela domů, Marek býval odpočatý, usmíval se, byl milý. Jen sem tam mi něco nesedělo – třeba jsem našla v koši obaly od jídla, které jsem nekupovala, nebo jinak srovnané věci v koupelně. Ale přičítala jsem to jeho nepořádnosti nebo návštěvě kamarádů.
Jenže pak jsem jednou zapomněla mobil doma. Když jsem si to uvědomila, vrátila jsem se zpátky.
A uviděla jsem ji.
Stála v našem obýváku, v mém tričku. Marek se snažil zamaskovat překvapení, ale bylo jasné, že tu není poprvé.
Nevěděla jsem, co říct. Bylo to jako kdyby mi někdo vyrazil dech. On koktal nějaké omluvy, ona se raději stáhla do ložnice. Já jen stála a zírala na svého „vyhořelého“ přítele, který místo hledání sebe sama hledal útěchu v náručí jiné ženy – a to v našem společném domově.
Později jsem zjistila, že to celé trvalo déle, než bych si kdy dokázala připustit.
Víkendy „pro sebe“ byly víkendy pro ně dva.
Ona u nás spala, vařila, dokonce si nechávala pár svých věcí v mé skříni. A Marek? Ten měl plán. Prý čekal na „vhodný okamžik“, kdy mi všechno řekne. Kdy se nějak „dospěle rozejdeme“. Mezitím si ale žil dvojí život – jeden přede mnou a druhý za mými zády.
Nešlo o obyčejnou nevěru. Šlo o zradu důvěry na nejhlubší úrovni.
Vše, co jsme si budovali, se během jediného víkendu sesypalo.
A nejhorší na tom bylo, že jsem neměla ani šanci bojovat – on už se dávno rozhodl. Já byla jen ta, která to zatím nevěděla.
Od té chvíle jsem si přísahala, že už nikdy nebudu ignorovat drobné varovné signály.
Že když někdo říká, že potřebuje být sám, možná to někdy opravdu myslí upřímně – ale někdy je to jen jiný způsob, jak říct, že už tam pro vás není místo.
Dnes už chápu, že Marek vlastně udělal něco, co by se stejně časem stalo.
Jen mi dal falešnou naději místo pravdy. A to bolí víc než cokoli jiného.
