Článek
Naposledy to byl rozhovor influencerky Lucie Zelinkové pro DVTV a komentáře se jen sypaly.
Hlavní linka je vždy stejná: Společnost nenávidí matky s dětmi. Nejradši by nás všichni viděli doma. Jenže je to opravdu tak? Nebo si jen někteří z nás pletou toleranci s jednostranným nárokem?
Stačilo mi pět minut na Googlu, abych našla spoustu podniků, které jsou dětem přizpůsobené. A kde si rodiče mohou v klidu vychutnat kávu i něco dobrého k jídlu. Jsou to třeba Wake Up Cafe, Di Carlo pizzeria, Zrno Zrnko v Nuslích, Divoké matky nebo Pec nám spadla. Ta má dokonce i venkovní hřiště. A upřímně, podniky s dětským koutkem si lidé, kteří touží po klidu, prostě nevyberou. Jdou jinam.
Kromě toho existuje spousta míst, která přímo vybízí k rodinným výletům… zoo po celé republice, hřiště v každé městské části i vesnici, parky, lesoparky, aquaparky, lanové dráhy, dinoparky, jump areny a divadla pro děti. Místa, kde se očekává hluk a dětský smích a nikomu to nevadí.
Tak kde se bere ten pocit „nenávisti“ vůči matkám s dětmi? Často se říká, že rodiče nemají kam jít. Ale to není pravda. Prostor tu je. A není ho málo.
Co je ale možná skutečným problémem, je reakce části rodičů, když narazí na to, že každý podnik není ideální pro rodinnou návštěvu. Někdo si chce v klidu vypít kávu. Někdo tam pracuje. A pokud v takové kavárně začne běhat a křičet dítě, není přehnané říct, že to prostě není v pořádku.
Děti jsou děti – objevují svět, křičí, zlobí, běhají. Ale nejsou samostatné jednotky. Mají rodiče, kteří za ně nesou odpovědnost. Když někdo upozorní, že dítě ruší klid, není to útok na děti, ale na chování rodiče, který situaci ignoruje. Nejčastější odpověď bývá: „Jsou to děti.“ Ano, jsou. Ale i děti se učí, co je vhodné, a právě v tom je role rodiče.
Vzpomínám si, jak jsme s mamkou pořád někde byly – hřiště, výlety, procházky. Do kaváren jsme ale nechodily. A to tehdy bylo mnohem méně možností než dnes. Dnes je doba plná voleb a prostoru, ale také plná stížností. Jako by nestačilo mít na výběr. Já chci jít právě tam, kde to pro dítě není vhodné a když mě někdo sleduje, je to jeho problém.
Žijeme v době, kdy se individualismus často zaměňuje za svobodu. Já mám dítě a já chci do kavárny bez ohledu na to, že kavárna není místem, kde má dítě běhat nebo křičet. A pokud někomu vadí hluk? Tak ať si jde jinam.
Jenže proč to nefunguje i obráceně? Když křik vadí většině lidí v místnosti, proč by se nemohla sbalit a odejít matka? Proč vždy ustupuje okolí? Protože dnes je trend: „Jsem matka. Kdo je víc.“
Nechci házet všechny do jednoho pytle. Čest všem maminkám, které své děti vedou, vnímají, reagují a snaží se situaci řešit. Nikdo nečeká zázraky. Každé dítě má horší den. Ale jak se říká – snaha se cení. Problém nezačal společností. Problém začal tam, kde si některé matky při křičícím dítěti klidně dopijí kávu a na okolí jen mávnou rukou.
A pak bohužel funguje kolektivní vina. Když do podniku vstoupí matka s dítětem, většina hostů zpozorní. Ne protože nemají rádi děti, ale protože nevědí, co čekat. A pak jsou příjemně překvapeni, když je vše v pořádku a dítě má spokojenou, pozornou mámu.
Tolerance a respekt jsou krásné hodnoty – ale musí fungovat oboustranně. Společnost má být tolerantní k matkám s dětmi. Ale matky by zároveň měly být tolerantní ke svému okolí. Kompromis není slabost. Je to základ soužití.
