Článek
Jmenuji se Andrea, je mi čtyřicet jedna let a jsem vdaná už osmnáct let. Když jsem si svého manžela brala, myslela jsem si, že je to navždy. Že je to ten, s kým zestárnu, s kým budu sdílet radosti i starosti, kdo mě podrží, když bude nejhůř. Jenže realita je úplně jiná.
Můj manžel nikdy nebyl špatný člověk. Není zlý, není agresivní, nepije. Ale nikdy nebyl ani partnerem, jakého bych si přála. Nikdy mě nepodpořil, nikdy mi neřekl nic hezkého, nikdy se nesnažil, abych se cítila jako žena. Všechno u něj bylo vždycky samozřejmé. Já, naše děti, domácnost. Jako by to bylo jeho právo, ne něco, co si zaslouží pozornost a uznání.
Roky jsem to snášela. Říkala jsem si, že manželství není pohádka, že to prostě tak je. Jenže časem se z toho stala prázdnota, která mě dusila. Vedle něj jsem se cítila neviditelná. Jako by mu bylo jedno, jestli jsem šťastná, jestli se mi tenhle život líbí, jestli o mě někdo jiný projeví zájem. Přestali jsme spolu spát, přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o dětech a povinnostech. Přestali jsme být partneři.
A pak přišel on. Nebudu lhát. Je mladší. O deset let. Potkala jsem ho v práci, nejdřív jsme si jen psali. Lichotil mi, všímal si detailů, kterých si můj manžel už roky nevšiml. Napsal mi, že mám krásný úsměv, že se mu líbí moje vlasy a že se vedle mě cítí dobře. Znělo to jako klišé, ale já jsem po letech konečně slyšela něco hezkého. Něco, po čem jsem toužila.
Neplánovala jsem to. Nechtěla jsem to. Ale stalo se to. Jedno kafe vystřídalo druhé, pak procházka, večer, kdy se naše ruce dotkly. A pak jsem podlehla. Vím, že to zní jako chabá omluva, ale já jsem se cítila živá. Poprvé po letech jsem se dívala na sebe do zrcadla a líbila se sama sobě. Měla jsem pocit, že zase dýchám.
S ním se cítím jako žena. Nepovažuje mě za samozřejmost. Umí naslouchat, umí ocenit, umí mě rozesmát. A i když vím, že to nemusí mít budoucnost, že to třeba jednou skončí, nedokážu se toho vzdát. Protože pokaždé, když se vrátím domů, cítím, jaký je rozdíl mezi tím, co mám, a tím, co bych mohla mít.
A teď přichází to dilema. Manžel o ničem neví. Netuší, že už mě ztratil, že moje srdce patří jinému. Že když se ke mně večer otočí zády, já si vzpomenu na někoho, kdo by mě nikdy takhle nepřehlížel. A já nevím. Jsem proto špatná žena? Jsem zrádkyně, která si nezaslouží soucit? Nebo jsem jen člověk, který po letech samoty a nezájmu našel cestu k vlastnímu štěstí?
Vím, že bych v jeho očích ztratila zbytky cti, kdyby se to dozvěděl. Ale on mě podvedl první. Tím, že se o mě nestaral, že mě nechal samotnou i ve chvílích, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. Nevím, jestli mám sílu mu to říct, jestli mám odvahu odejít, nebo jestli budu dál žít tenhle dvojí život.
Neobhajuji se. Jen se ptám sama sebe i vás. Když žena touží po lásce a najde ji jinde než doma, je to hřích, nebo jen zoufalá potřeba cítit se znovu milovaná?
Zdroj: příběh naší čtenářky
