Článek
Byla to scéna, o které jsem si myslela, že se v naší rodině prostě nemůže stát. A to to všechno začalo jako běžný Štědrý večer. Všichni byli v počátku sešlosti příjemně naladění, povídalo se, všude vonělo cukroví, vyprávěli se dávno zapomenuté příhody a děti se těšily na dárečky. Zkrátka sváteční atmosféra, jak má být. Během okamžiku se ale z klidného štědrovečerního setkání stal chaos, který zanechal rodinu a zejména mě v naprostém šoku.
Všechno začalo nenápadně. Rodina seděla kolem vánočního stolu, děti trpělivě čekaly, až zazvoní zvnoneček a ony se rozeběhnou k vánočnímu stromku a začnou rozbalovat dárky. Sledovala jsem je s nadšením a čekala i na to, jak bude vnuk reagovat na hlavní dárek, na který jsem jeho rodičům přispěla i já.
Když vnuk konečně balíček otevřel, všichni jsme očekávali jásot a nadšení. Místo toho ale přišlo něco, co nikdo nepředpokládal. Vnuk se zhluboka zamračil, uchopil dárek a prudce s ním mrštil o zem. Byl úplně v tranzu. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla. A pak už jsem slyšela jen praskání a tříštění kovu a plastu. „Tak tohle si strčte někam!“ vyhrkl ze sebe přerývaně a my zůstali stát jako opaření. Pak z místnosti utekl. U štědrovečerního stolu zavládlo naprosté ticho.
Já nechápala, co se děje. Mojí dceři a jejímu manželovi to ale zjevně bylo jasné. Dostal sice herní konzoli, značku uvádět nebudu, moc téhle technice nerozumím, ale ne přesně tu, kterou si přál. Měl dostat nějakou limitovanou edici s extra funkcemi a speciálním designem, kterou viděl na video recenzích. Pro něj byla tato běžná verze „nedostatečná“ a neměla pro něj žádnou hodnotu.
Dost to ve mně vřelo a čekala jsem, že jeden z vnukových rodičů se za ním rozběhne a pořádně mu vyčiní. Tak bych to alespoň udělala já, ať už jsou svátky, nebo ne. Konzole stále několik tisíc korun a takhle se chovat k dárku, i když je nevyhovující, by zkrátka nikdo neměl. Limitovaná edice nebyla už k dostání, a tak mu to stačilo vysvětlit. V tomhle případě jsem tak viděla vinu na obou stranách, na straně dítěte i na straně rodičů. Ale chování mého vnuka bylo naprosto nepřijatelné.
Nejhorší na tom všem bylo, že rodiče zůstali absolutně ledově klidní, jako by takové chování nebylo žádnou výjimkou. Dokonce jsem dceru slyšela říkat, že je to její vina, ale že mu chtěla udělat radost alespoň s touto konzolí. Byli zklamaní, ale snad je více štvalo, že nedokázali svému dítěti splnit jeho nesmyslný rozmar než to, jak se jejich zachovalo. A to byla podle mého názoru ta největší chyba. Po zbytek Štědrého večera vnuk nevylezl z pokoje a s rodičemi nepromluvil ani slovo. A když jsem odjížděla domů, ani se se mnou nerouzloučil. A to mě bolelo nejvíc.
