Článek
Od té chvíle, co se mi narodil vnuk Péťa, byl pro mě vždycky ten nejhodnější kluk na světě. Možná je to tím, že babičky vidí věci růžověji než rodiče, ale opravdu jsem věřila, že je poslušný, dobře vychovaný a že se nikdy nedostane do větších problémů. Když jsem ho hlídala, většinou si četl knížky, stavěl něco z lega nebo mi pomáhal na zahradě. Nikdy by mě nenapadlo, že se o něm jednou dozvím něco, co mě naprosto šokuje.
Byl to obyčejný den. Šla jsem pro něj do školy, tak jako to občas dělávám, když moje dcera nemůže. Mívá totiž krátký dlouhý týden, a tak jí občas vypomáhám. Péťa na mě už čekal na chodbě s aktovkou na zádech. Usmíval se a působil, jako by se nic nedělo. Už jsem mu chtěla říct, ať si vezme bundu a jdeme, když vtom k nám přišla jeho třídní učitelka. Podívala se na mě a s vážným výrazem řekla: „Paní Dvořáková, mohla byste na chvíli se mnou?“
Trochu jsem znejistěla, ale kývla jsem. Učitelka mě odvedla do kabinetu. Péťa zůstal stát na chodbě, ani se nehnul, jen se na mě díval s trochu provinilým pohledem. Když se za námi zavřely dveře, učitelka si povzdechla a opatrně začala: „Paní Dvořáková, nerada vás s tím obtěžuji, ale dnes se stalo něco, co musím probrat s vámi nebo s rodiči.“ V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc scénářů. Že se popral, že dostal špatnou známku, že se pohádal s učitelem. Jenže skutečnost byla mnohem překvapivější.
„Péťa dnes během hodiny vyndal z tašky láhev Coca-Coly,“ začala. „Jenže pak se ukázalo, že v té lahvi není cola, ale… pivo.“ Zůstala jsem na ni zírat. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. „Prosím?“ vyhrkla jsem. „Pivo? Vždyť to je nemožné, vždyť je to dítě!“
Učitelka pokračovala: „Byli jsme všichni v šoku. On to nevytáhl okázale, spíš nenápadně. Ale když si nalil do kelímku, spolužáci to hned poznali a začali se smát. Musela jsem to okamžitě řešit. Péťa tvrdil, že to byla jen legrace, že prý to našel doma a chtěl se předvést. Ale já vám to musím říct. Tohle je vážná věc.“
Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. To přece nebyl můj Péťa, ten tichý a hodný kluk, kterého znám. Učitelka pokračovala dál: „Já chápu, že děti někdy zkouší hlouposti. Ale tohle už hraničí s něčím, co nemůžeme přehlížet. On sice tvrdí, že to neochutnal, jen se chtěl vytáhnout, ale chápete, že musíme mít jistotu.“
Byla jsem jako opařená. Připadalo mi to jako zlý sen. Najednou se mi hlavou honily všechny možné otázky. Kde k tomu přišel? Kdo ho to naučil? Proč by to vůbec dělal? A hlavně proč jsem si ničeho nevšimla?
Když jsme se vrátily na chodbu, Péťa tam pořád stál. V očích měl slzy. Hned jak mě uviděl, rozbrečel se: „Babi, já jsem to jenom vzal ze sklepa, já jsem to nechtěl pít, jenom ukázat klukům…“ Držela jsem ho za rameno a cítila jsem, jak se mi sevřelo srdce. Bylo to dítě, ale už se dostával do věcí, které mu mohou pořádně ublížit.
Cestou domů jsme šli mlčky. Až když jsme byli sami, nadechla jsem se a začala mluvit. Vysvětlila jsem mu, že to není legrace. Že to, co udělal, mohlo mít vážné následky. Že kdyby to někdo viděl jinak, mohli by mít problém i jeho rodiče. A hlavně že alkohol není hračka, ale nebezpečná věc, která mu může zničit život.
Péťa jen vzlykal a sliboval, že už to nikdy neudělá. Chtěla jsem mu věřit, ale v duchu jsem si říkala, že tohle musím probrat i s dcerou. Protože i když to možná byla jen klukovina, varovný signál to rozhodně je.
Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak rychle dnešní děti dospívají. Jak snadno se dostanou k věcem, které jsme my v jejich věku ani neznali. A hlavně, jak rychle se může změnit můj obraz „hodného a slušného vnuka“.
Od té chvíle jsem si dala za úkol být víc ve střehu. Mluvit s ním, ptát se ho, vědět, co dělá. Protože i když je to „jen“ čtvrťák, svět kolem něj už ho láká do pastí, které by mohly mít následky na celý život. A já nechci, aby do nich spadl bez toho, že bych ho varovala.
Zdroj: příběh naší čtenářky
