Článek
Celé roky jsem si myslela, že máme s Markem pevný vztah. Jasně, hádky jsme měli jako každý, ale nikdy to nebylo nic, co by se nedalo překonat. Jenže poslední rok se něco změnilo. Stále víc jsme se míjeli, skoro spolu nemluvili. Žili jsme spíš vedle sebe než spolu.
Byla jsem zoufalá. Po večerech jsem přemýšlela, jestli tohle má ještě vůbec cenu. Ale pak jsem se rozhodla, že to nevzdám. Chtěla jsem bojovat. Řekla jsem Markovi, že bych ráda, abychom šli do manželské poradny. Myslela jsem, že to uvítá, že i on cítí, jak moc se nám vztah drolí pod rukama.
Jeho reakce mě ale šokovala. „Nikdy!“ vybuchl. „Nebudu se někde ztrapňovat a dělat ze sebe šaška před cizí ženskou.“ V tu chvíli jsem měla chuť to vzdát, ale zároveň jsem věděla, že když to necháme být, definitivně se nám to rozpadne. Tak jsem naléhala. Zkoušela jsem mu vysvětlit, že to není ostuda, že to není nic proti němu a že by nám to mohlo pomoci.
Hádali jsme se kvůli tomu týdny. Vždycky to skončilo tím, že práskl dveřmi a odešel. Já plakala a pak přemýšlela, kam zmizelo všechno to hezké. Ale nakonec jsem sehnala termín a oznámila jsem mu ho. Překvapilo mě, že tentokrát skoro nic neřekl. Jen tak kývl a nechal to být. Poprvé jsem měla pocit, že se mi podařilo prolomit tu jeho zeď.
Přišel den, kdy jsme měli jít na první sezení. Já se snažila uklidnit, připravila jsem si v hlavě, co chci říct, a věřila jsem, že to bude začátek nové kapitoly. V poradně jsem seděla sama. Čekala jsem, že přijde pozdě. Chodil tak všude a vždycky. Jenže tohle bylo víc než obvyklé zpoždění. Nakonec se Marek neukázal vůbec.
Byla jsem tam jen já a terapeutka. Nakonec jsme spolu mluvily, i když jsem původně nechtěla. Vyplavilo to ze mě tolik věcí, že jsem se nemohla zastavit. Bolelo to, ale bylo to osvobozující. Po hodině jsem odcházela s těžkým srdcem, ale pořád s nadějí, že třeba příště přijde.
Jenže doma mě čekal daleko větší šok. Otevřela jsem dveře a okamžitě si všimla prázdných polic. Jeho věci byly pryč. Skříň byla poloprázdná, v koupelně nezůstal ani jeho kartáček. Všechno udělal během toho, co jsem byla v poradně.
Sedla jsem si na postel a nevěřila vlastním očím. Vždyť jsme měli začít bojovat za naše manželství. Já jsem bojovala, ale on se rozhodl utéct. Beze slova, bez vysvětlení. Jen mi nechal vzkaz na stole: „Promiň, ale tohle není pro mě.“
A tak jsem tam seděla sama, s papírem v ruce a prázdným bytem kolem sebe. Byla to chvíle, kdy jsem pochopila, že člověka, který nechce zůstat, nedonutíte. A že bojovat sama za dva prostě nejde.
Zdroj: příběh naší čtenářky
