Článek
Rozvod s mým prvním manželem byl nejhorší období mého života. Po třiceti letech manželství jsem zjistila, že mě podváděl, a to ne s jednou, ale hned s několika ženami. Zhroutilo se mi všechno, čemu jsem věřila. Zůstala jsem sama v domě, který jsme spolu budovali, a měla pocit, že už nikdy nezažiju nic hezkého.
Trvalo mi dlouho, než jsem se vůbec odvážila zvednout hlavu. Přátelé mě přesvědčovali, ať jdu mezi lidi, že nejsem stará a že si zasloužím ještě jednou zažít lásku. Já ale měla pocit, že je to už za mnou. Jenže pak jsem potkala Petra.
Byl o patnáct let mladší. Sympatický, pozorný, uměl se smát a lichotit. Cítila jsem se s ním znovu mladá. Říkal mi věci, které jsem roky neslyšela. Že jsem krásná, že má radost, když mě vidí, že si mě váží. Byla jsem zaskočená, že o mě může mít takový muž zájem. A ještě víc jsem byla vděčná, když projevil upřímný zájem o můj život, o mé zájmy.
Po roce známosti mě požádal o ruku. Moje děti mě varovaly, ať nespěchám. Zdálo se jim to podezřelé. Jenže já byla po dlouhé době zamilovaná, plná naděje. A navíc jsem si říkala, že po tom, čím jsem si prošla, si konečně zasloužím znovu žít.
Svatba byla nádherná. Přátelé mi záviděli, že mám po boku takového muže. Jenže to netrvalo dlouho. Už krátce po svatbě se začaly objevovat první neshody. Petr začal mluvit o penězích. Nejdřív nenápadně. Že by chtěl lepší auto, že by chtěl obměnit šatník. V tu chvíli jsem to ale brala jako něco zcela běžného, vždyť jsme spolu chtěli budovat nový život. Jenže jeho nároky rostly.
Začal mi vyčítat, že prý žiju příliš skromně a že bychom si měli dopřát víc. Navrhoval dovolené, drahé značkové oblečení, restaurace. Když jsem někdy řekla, že bych raději šetřila, urazil se. „Na co šetřit? Vždyť peníze máš!“ říkal často a já se cítila, že se něco děje.
Najednou se změnil i tón jeho hlasu. Už to nebyl ten milý a pozorný partner. Byl čím dál víc nepříjemný, někdy dokonce zlý. Začal mě ponižovat, že jsem stará, že bez něj bych byla jen osamělá ženská s penězi. Bolelo mě to, ale pořád jsem se snažila věřit, že to je jen krize a že to zvládneme.
Zlom přišel, když mi jednoho dne naprosto chladně řekl: „Víš, že když se rozvedeme, stejně dostanu část tvého majetku? Protože jsme neměli předmanželskou smlouvu.“ Zůstala jsem na něj hledět, jako by mě někdo polil studenou vodou. V tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co jsem si vysnila, byla lež. Že jsem se nechala oslepit lichotkami a sliby, zatímco on měl od začátku jediný cíl. Dostat se k mým penězům.
A pak jsem začala prožívat naprosté peklo. Střídaly se ve mně pocity vzteku, ponížení a zoufalství. Cítila jsem se hloupě, že jsem mu naletěla, a zároveň jsem se bála, co bude dál. Moje děti mi říkaly, že se mám co nejdřív obrátit na právníka, ale já pořád váhala. Připadalo mi, že by to znamenalo další zničené manželství, další důkaz, že už nikdy nenajdu opravdovou lásku.
Nakonec jsem ale pochopila, že musím bojovat. Nejen o svůj majetek, ale i o svou důstojnost. Sepsala jsem s právníkem všechny podklady a připravila se na to, že tentokrát nenechám nikoho, aby po mně šlapal.
Je to těžké a stále to bolí. Ale dnes už vím, že Petr mě nikdy nemiloval. Miloval jen moje peníze. A i když to zní krutě, je lepší to zjistit teď, než mu obětovat celý zbytek života.
Zdroj: příběh naší čtenářky
