Článek
Když jsem nastupovala do nové práce, byla jsem plná naděje. Po letech v jedné menší firmě jsem chtěla změnu, větší kolektiv a pocit, že patřím do týmu. První dny vypadaly slibně. Kolegové se usmívali, nabízeli mi pomoc a já si říkala, že to bude dobré. Jenže postupně se začaly objevovat drobnosti, které jsem tehdy ještě nebrala vážně.
Nejprve to byly posměšky. Nenápadné poznámky o mém oblečení, o tom, že jsem pomalá a že všechno moc řeším. Smála jsem se s nimi, i když mi to nebylo příjemné. Doufala jsem, že když to nebudu rozmazávat, nechají mě být. Jenže ono to pokračovalo. A z malých rýpnutí se staly otevřené urážky.
Začali mi schválně brát papíry ze stolu, měnit nastavení v počítači, schovávat věci. Já je pak hledala a oni se tomu smáli. Tvrdili, že je to jen legrace. Ale já jsem se cítila čím dál víc jako outsider. Přestali se mnou obědvat, přestali mě zvát na společné posezení. Byla jsem tam, ale jako bych tam nebyla.
Říkala jsem si, že aspoň šéf bude stát za mnou. Že u něj najdu podporu. Jenže právě to se ukázalo jako to nejhorší. Když jsem mu jednou opatrně řekla, že se necítím v týmu dobře, mávl rukou. „Musíte být odolnější, Lenko. To je prostě sranda, oni vás jinak berou.“ Jenže mě to nebavilo a už vůbec jsem to nevnímala jako přijetí.
Později se k jejich chování přidal i on. Když jsem udělala chybu, rozebíral ji před celým kolektivem. Když jsem měla úspěch, přešel to mlčením. Když jsem měla otázku, otočil oči v sloup a řekl, ať si poradím sama a neotravuji s takovými malichernostmi. Pomalu mi začal dávat najevo, že jsem zbytečná.
Domů jsem chodila vyčerpaná, často se slzami v očích. Nedokázala jsem usnout, pořád jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Sebevědomí mi mizelo před očima. Začala jsem si říkat, jestli třeba opravdu nejsem dost dobrá. Přitom dřív jsem byla v práci vždycky pečlivá a lidi mě měli rádi.
Zlom nastal, když jsem jednou přišla do kanceláře a na stole jsem měla nápis fixem: „Tady nemáš co dělat.“ V tu chvíli jsem věděla, že to není jen nevinné popichování. Byla to šikana. A já ji nechala zajít příliš daleko.
Sebrala jsem všechnu odvahu a šla znovu za šéfem. Tentokrát jsem byla ráznější. Popsala jsem mu, co se děje, a řekla, že takhle dál pracovat nemůžu. Odpověď? „Když se vám tu nelíbí, nikdo vás tu nedrží.“
Byla to poslední kapka. Domů jsem šla s pláčem, ale byla jsem rozhodnutá. Druhý den jsem podala výpověď. Bolelo to, připadala jsem si poražená. Ale zároveň se mi ulevilo. Věděla jsem, že jsem si zachránila poslední špetku důstojnosti.
Dnes pracuju jinde. V menším kolektivu, kde se lidé k sobě chovají slušně. Znovu se učím věřit si a znovu se učím chodit do práce beze strachu. Jen mě mrzí, že jsem tehdy neměla sílu postavit se jim dřív.
Pokud někdo prochází něčím podobným, chtěla bych mu něco vzkázat. Nečekejte, až vás to úplně zlomí. Nikdo nemá právo vás ponižovat. A práce nikdy nestojí za to, abyste ztratili sami sebe.
Zdroj: příběh naší čtenářky
