Článek
Nikdy bych nevěřila, že něco takového prožiju. Když jsme se s manželem Petrem brali, říkali jsme si, že jsme jeden pro druhého kotvou na celý život. Po deseti letech vztahu, po narození dvou dětí, po všem, čím jsme si prošli, jsem měla pocit, že jsme silní a nerozluční.
A taky jsem si myslela, že moje nejlepší kamarádka Alena je ta, na kterou se můžu vždycky spolehnout. Byly jsme jako sestry už od základní školy. Ona byla svědkyní na naší svatbě, znala naše děti, slavila s námi narozeniny i Vánoce. Byla pro mě skoro jako sestra.
Všechno se změnilo během jediného večera. Byla jsem doma s dětmi, Petr měl „pracovní schůzku“ a Alena mi psala, že je unavená, tak prý zůstane doma. Jenže kolem desáté večer jsem se rozhodla zavolat Petrovi, protože se mi nezdálo, že se tak dlouho neozývá. Telefon vyzváněl ale nikdo ho nezvedal. A pak najednou se to stalo. Petr hovor přijal, ale asi jen nešťastnou náhodou. Slyšela jsem ho, jak si povídá s Alenou o tom, jak mě zase převezli a že je to s ní úplně jiné než se mnou.
Všechno ve mně ztuhlo. Když jsem se ho na to druhý den zeptala, nezapíral. Přiznal se. Prý se scházeli několik měsíců. A prý se do ní zamiloval. Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Zradili mě dva nejbližší lidé v mém životě. Petr mi klidně řekl, že odchází a že se nastěhuje k Aleně. Že to tak cítí. A Alena? Ta mi jen poslala ubohou zprávu: „Promiň, stalo se to samo, nemůžeme za to.“
Neexistuje horší věta. Nemůžeme za to. Ale já za to platím každý den. Děti nechápaly, co se děje. Proč tatínek balí kufry. Proč máma pláče za zavřenými dveřmi. Musela jsem jim vysvětlit, že tatínek už s námi nebude bydlet. A když jsem jim mezi slzami říkala, že to nemění nic na tom, že je pořád miluje, sama jsem tomu sotva věřila.
Nejtěžší na tom všem byla ta dvojitá rána. Kdyby to byla cizí žena, bolelo by to, ale dalo by se s tím žít. Jenže to byla Alena. Člověk, který znal každý detail mého života. Měla jsem pocit, že mě okradla o rodinu i o přátelství.
První týdny byly peklo. Nejedla jsem, nespala jsem. V práci jsem se jen těžko soustředila, doma jsem fungovala jako robot. Jediné, co mě drželo při životě, byly děti. Kvůli nim jsem musela ráno vstát, připravit snídani, vzít je do školy. Ony byly mým přístavem v době, kdy jsem svou ztratila svou kotvu.
Časem jsem pochopila, že Petr nikdy nebyl ten, za koho jsem ho považovala. A že Alena nikdy nebyla přítelkyně. Jenže ta zrada se do mě zaryla tak hluboko, že se bojím lidem znovu důvěřovat.
Dnes už je to dva roky. Petr a Alena spolu stále žijí. Nevím, jestli jsou šťastní. Už to nechci vědět. Já se učím být sama sebou. Pořád to bolí, ale zároveň jsem silnější než dřív. Naučila jsem se spoléhat jen na sebe a na své děti. A i když mi vzali kus mé minulosti, moje budoucnost už patří jen mně.
Zdroj: příběh naší čtenářky
