Článek
Je mi devětatřicet, jsem vdaná skoro patnáct let a myslela jsem si, že svého manžela znám jako své boty. Věděla jsem, co má rád k jídlu, jakou hudbu poslouchá, co ho dokáže naštvat. Ale netušila jsem, že si v sobě nese tajemství, které jednou dokáže otřást mým pocitem jistoty. A přitom to celé začalo docela nevinně. V práci.
Kolegyně se mezi sebou bavily o tom, jak je uchvátila kniha a film Padesát odstínů šedi . Smály se, šeptaly a červenaly se, jako by znovu prožívaly pubertu. Já jsem nad tím spíš nevěřícně kroutila hlavou. To, co popisovaly, se mi zdálo příliš tvrdé, ponižující, nepřirozené. Nechápala jsem, jak z něčeho takového můžou být ženy nadšené. Jedna z nich ale trvala na tom, že se musím přesvědčit sama. A nabídla, že mi půjčí DVD.
Vzala jsem si ho. Ne proto, že bych měla chuť se dívat, ale abych nebyla za podivínku, která se bojí. Položila jsem ho doma na poličku a říkala si, že se na to třeba jednou podívám. Až budu sama, až budu mít náladu. Jenže k tomu nedošlo. Byla jsem unavená, řešila práci, děti, domácnost. Prostě obyčejný život. A tak tam to DVD leželo bez povšimnutí.
Jednoho večera jsem ale přišla z koupelny a slyšela z obýváku zvuky, které jsem hned poznala. Ne hudbu, ne dialogy. Ale to druhé. Sténání, údery, dech. Zůstala jsem stát ve dveřích a viděla, jak můj muž sedí na gauči a sleduje právě ten film, který jsem si vlastně nikdy neplánovala pustit. Ani si nevšiml, že tam stojím. Byl do toho úplně ponořený.
Když mě konečně zaregistroval, nevylekal se. Naopak. Vypnul televizi, podíval se na mě a řekl něco, co jsem od něj v životě neslyšela: „Víš… já jsem tohle chtěl vždycky zkusit. Jen jsem nevěděl, jak ti to říct.“
Zůstala jsem v šoku. Vůbec jsem nevěděla, co říct. Myslela jsem, že si dělá legraci. Ale on pokračoval. Vyprávěl mi, že ho takové věci vždycky lákaly, že o tom přemýšlel, ale nikdy nenašel odvahu mi to přiznat. A teď, když to viděl, se rozhodl vyložit karty na stůl.
Já jen mlčela. Hlavou mi běžely obrazy toho, co jsem zaslechla i stihla zahlédnout. Pouta, bolest, ovládání. Bylo to pro mě děsivé. A zároveň neuvěřitelně zvláštní slyšet, že něco takového chce právě můj muž. Ten, kterého znám jako starostlivého, pracujícího, trochu nudného chlapa, který nikdy nevybočoval z řady.
Ten večer jsme se už dál nebavili. Jen jsme šli spát, každý se svými myšlenkami. Druhý den, když byl v práci, jsem sebrala odvahu a DVD si pustila sama. Chtěla jsem vědět, co ho tak zasáhlo.
Upřímně jsem jsem z toho byla dost vyjukaná. Nechápala jsem, proč to na lidi působí přitažlivě. Na mě to působilo spíš chladně, vzdáleně a nepříjemně. Jenže… a to mě děsí nejvíc… někde hluboko uvnitř jsem cítila i zvědavost. Malý hlásek, který mi našeptával: „A co kdyby…?“
Od té doby se k tomu pořád vracíme. Manžel o tom mluví častěji, zkouší mě přemlouvat, že bychom to mohli alespoň vyzkoušet. Já se pořád bráním. Bojím se, že ztratím něco ze své důstojnosti. Bojím se bolesti, bojím se ponížení. Ale zároveň vím, že když ho odmítnu úplně, může to mezi námi postavit zeď.
Nevím, co mám dělat. Žiju s ním patnáct let, máme rodinu, máme společný život. A teď stojím před rozhodnutím, jestli dokážu přijmout i jeho skrytou stránku, nebo jestli to bude konec něčeho, co pro mě bylo vždycky jistotou.
Zdroj: příběh naší čtenářky
