Článek
Žít dvojí život není nic, na co bych byl pyšný. A už vůbec to není něco, co bych chtěl dávat za příklad. Ale právě proto to chci vyprávět. Protože kdyby mi někdo před lety řekl, že se do něčeho takového zapletu, vysmál bych se mu. Já, spořádaný muž, věrný manžel, hrdý otec dvou dětí. A přesto jsem se dostal do situace, která mě teď dusí každý den.
Se svou ženou jsme se poznali na vysoké škole. Byla to láska na první pohled. Vzali jsme se mladí, ona otěhotněla a život se rozběhl rychlejším tempem, než jsme stíhali. Já nastoupil do práce, která mě pohltila, ona se starala o děti a domácnost. Fungovali jsme jako tým. Jenže postupem času se mezi námi začala objevovat prázdnota. Ne hádky, ne křik. Spíš ticho. Žili jsme vedle sebe, ne spolu.
A pak přišla ona. Kolegyně z jiné pobočky. Zpočátku to byly jen pracovní hovory, pak společné večeře, nakonec víkendy. Zní to banálně, ale s ní jsem se zase cítil jako chlap, ne jen jako bankomat a opravář praček. Uteklo pár měsíců a ona mi řekla, že je těhotná. Byl jsem v šoku. Ale místo toho, abych se stáhl, začal jsem dvojí život.
Najal jsem si byt v jiném městě, oficiálně kvůli „práci na projektech“. Moje žena doma věřila, že trávím čas na služebních cestách. A já žil střídavě dva životy. V jednom jsem byl táta dvou puberťáků, v druhém novopečený otec malého kluka. Nikdy by mě nenapadlo, že se dá něco takového zvládat. Ale zvládal jsem to. Až příliš dlouho.
Jenže to, co jsem považoval za řešení, se stalo peklem. Neustálý stres, výmluvy, utajené telefonáty. S každým dnem jsem se víc dusil. Začal jsem mít pocit, že už nejsem ani v jednom životě skutečně doma. Když jsem objal ženu, měl jsem výčitky. Když jsem držel v náručí druhého syna, pálila mě hanba.
Zlom nastal, když starší dcera z prvního manželství našla v mém autě hračku, kterou jsem koupil pro malého. „Tati, odkdy si kupuješ plyšáky?“ zeptala se a podívala se na mě podezřívavě. Ten večer jsem seděl v obýváku a uvědomil jsem si, že musím říct pravdu.
Přiznal jsem se. Ženě, dětem, celé rodině. Myslel jsem, že mě vyhodí, že mě budou nenávidět navždy. A možná by na to měli právo. Moje žena na mě zírala s otevřenou pusou a jen opakovala: „Ty máš druhou rodinu?“ Ta věta mě bolela víc než cokoliv jiného. Opakovala to stále dokola a já poznal, že i když se snaží před dětmi vypadat silně, vnitřně se právě zhroutila.
Teď žiju ve zvláštním vakuu. Obě rodiny o sobě vědí. Jedna se mnou mluví jen stroze, druhá nechce slyšet o té první. Já stojím uprostřed a vím, že jsem to způsobil já. Vím, že ztrácím důvěru všech. Důvěru, kterou už nikdy nemusím získat zpět.
Možná si říkáte, proč tohle píšu. Protože chci, aby si každý muž, který někdy přemýšlel o podobném „úniku“, uvědomil, jakou cenu to má. Dvojí život není dobrodružství. Je to past. Past, která vám rozbije nejen vztah, ale i vaši duši.
Dodnes nevím, jak to celé dopadne. Ale vím, že jednoho dne budu muset udělat volbu, kterou jsem měl udělat už dávno. Ať už to bude cokoliv, jedno je jisté. Pravda vyjde vždycky najevo. A když to přijde pozdě, už nezachráníte nic.
