Článek
Nebylo to jen režimem, který v tehdejší Sovětském svazu panoval. Za kulisami nádherné zimní přírody prožívali herci tvrdý boj s extrémními podmínkami, omezeným rozpočtem a tvrdou realitou sovětského filmového průmyslu.
Natáčení původně mělo probíhat v okolí Moskvy, kde byl sníh snadno dostupný. Realita roku 1968 však ukázala, že příroda je nevyzpytatelná. Sněhová pokrývka nebyla toho roku dostatečná. Tvůrci proto museli přesunout štáb tisíce kilometrů na východ, dokonce až do oblasti Sibiře, těsně za polární kruh. Zde se herci ocitli v podmínkách, které lze jen těžko označit za komfortní. Teploty často klesaly hluboko pod nulu a práce venku byla fyzicky i psychicky vyčerpávající.
Hlavní role byly svěřeny méně známým hercům, protože omezený rozpočet neumožňoval honoráře pro etablované hvězdy. Tento krok se ukázal jako nečekaně osudový. Po odvysílání filmu v zemích bývalého komunistického bloku se z neznámých tváří okamžitě staly celebrity. A přestože tehdy neměli, a ani nemohli mít, žádné zvláštní požadavky na pohodlí, extrémní podmínky byly pro všechny opravdovou zkouškou.
Dovoz rekvizit do vzdálené sibiřské lokace představoval logistický problém. Ve scéně, kde Marfuša kouše do jablka, musela herečka ve skutečnosti zakousnout do syrové cibule. Podobně byla aranžovaná hostina. I když působila lákavě, všechny potraviny byly potřeny petrolejem, aby se zamezilo tomu, že by snad některého herce napadlo ochutnávat. Hlad a mrazivé prostředí činily práci nesmírně náročnou, ale zároveň přispěly k autenticitě scén.
Film byl pro československé diváky okouzlující. Dabing, který zajišťovala Eva Klepáčová jako Nastěnka a Josef Zíma jako Ivánek, dodal pohádce nezapomenutelný šarm. Hlasy těchto herců se staly svébytnou identitou postav. Vždyť Josef Zíma a Eva Klepáčová byli manželé i v reálné životě.
Natáčení Mrazíka tedy nebylo jen kreativním procesem. Bylo testem odvahy a odolnosti. Herci museli zvládnout extrémní teploty, fyzickou námahu a silný tlak na psychiku. Na place panoval hlad i nervozita, a přesto vznikl film, který se stal milníkem v dějinách sovětské i české kinematografie.
Dnes, při každoročním vysílání na našich televizních obrazovkách, se zřejmě málokdo zamýšlí nad tím, jak těžké bylo dostat do filmu autentický sníh, připravit hostinu, která nebyla jedlá, nebo jaké psychické a fyzické úsilí museli herci vynaložit, aby mohly jejich postavy ožít.
Mrazík tak zůstává nejen kouzelným vánočním snímkem, ale také svědectvím o tom, jak tvrdé prostředí může stát za vznikem uměleckého díla, které přežije generace.
Zdroje:
