Článek
Moje babička Marie nedávno oslavila devadesáté první narozeniny a nikdy bych nevěřila, že mi ještě dokáže vyrazit dech svým příběhem o lásce. Celý život jsem ji znala jako vdovu, která se starala o zahrádku, četla křížovky a chodila do kostela. Vždycky říkala, že jejím jediným mužem byl můj dědeček. Jenže letos mi otevřela srdce a já jsem pochopila, že v jejím životě byl ještě někdo. Někdo, koho milovala ještě před dědou a možná i nejvíc.
Bylo to za války. Babičce tehdy bylo sedmnáct, chodila na učiliště a snažila se žít normálně, i když kolem vládl strach. Vyprávěla mi, že jednoho dne šla se svou kamarádkou na trh a tam potkala mladého vojáka. Byl to Němec a před Němci ji její maminka varovala. Jenže v tomhle vojákovi bylo něco zvláštního. Jmenoval se Hans. Babička říkala, že na ni mluvil německy, tedy jazykem, který ona neovládala, ale i přes jazykovou bariéru si rozuměli pohledem. Scházeli se pak pravidelně, dokázali jen tak stát a dívat se na tebe. Bylo jim úplně jedno, že si nerozumí.
Od začátku to byl ale vztah, který zkrátka neměl šanci. Všude kolem panovala nenávist, lidé si šeptali, že když žena Češka zaplete s Němcem, je to pro ni ta největší ostuda. Přesto se tihle dva scházeli tajně. U řeky, na louce, občas v malé hospodě na kraji města, kde je nikdo neznal. Babička mi přiznala, že to byla její první velká láska, že jí psal básničky do sešitu a nosil malé kvítky. „Byli jsme děti,“ řekla, „a přesto jsme si mysleli, že nás nic nerozdělí.“
Jenže pak válka skončila. Němci museli pryč. Babička vzpomíná na ten den, kdy Hanse viděla naposledy. Přišel za ní a řekl jí, že musí odejít a že už ho asi nikdy neuvidí. Objali se a slíbili si, že pokud to půjde, někdy se najdou. Ale jak? V době, kdy neexistoval internet ani mobily, to byla spíš iluze než reálný slib. Hans odešel s ostatními a babičce zůstala jen prázdnota.
O pár let později potkala mého dědečka. Říkala, že ho měla ráda, ale nikdy to nebyla ta první spalující láska. Spolu vychovali děti, postavili dům, prošli životem ruku v ruce. Byli manželé více než čtyřicet let, než dědeček předčasně zemřel. Babička od té doby žila sama. Nikdy ale o Hansovi nemluvila. Ani s dětmi, ani s námi vnoučaty.
Až letos. Seděly jsme spolu v kuchyni, pily čaj a ona se najednou rozplakala. Řekla, že se stalo něco neuvěřitelného. Dostala dopis. Dopis z Německa. Psala jí žena, která se představila jako dcera Hanse. Prý našla mezi otcovými věcmi starý sešit s básničkami a českým jménem „Marie“. Ptala se, jestli je to ona.
Babička se roztřásla, když mi ten dopis četla. Hans už žil v domově důchodců, byl nemocný, ale žil! A vzpomínal na ni. Po sedmdesáti letech! Nakonec jsme za ním jely. Já jsem řídila, babička celou cestu mlčela a držela v ruce šátek, který jí Hans kdysi dal.
Na to setkání nikdy nezapomenu. Seděl na vozíku, hubený, se slabým hlasem. Ale když babičku uviděl, v očích se mu rozzářila stejná jiskra, o které mi vyprávěla. Drželi se za ruce a mluvili beze slov. Já tam stála a brečela. Bylo to, jako by se znovu potkali dva mladí lidé, které kdysi rozdělila válka.
Hans už dlouho nežil. Zemřel pár měsíců po tom, co se znovu setkali. Ale babička říká, že je šťastná. Že splnila slib, který si s ním kdysi dala, a že se po těch letech skutečně našli. A já? Já vím, že už nikdy nebudu pochybovat o síle první lásky. Protože jestli něco přetrvá sedmdesát let, pak je to láska, která byla skutečná.
Zdroj: příběh čtenářky
