Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu psát takový příběh. Po dvaceti letech manželství jsem se musela podívat pravdě do očí. Byla jsem ve vztahu, kde jsem se cítila sama. Ne proto, že by vedle mě nikdo nebyl, ale proto, že člověka, kterého jsem milovala, jsem si přehnaně idealizovala.
Všechno začalo nenápadně. Já jsem byla ta citlivější, on spíš ten typ „chlapa, co nebrečí“. Bylo mi to vlastně i sympatické, protože jsem z něj cítila sílu a jistotu. Ale časem se ukázalo, že jeho „síla“ není schopnost stát při mně, když to potřebuju, ale neschopnost vnímat cizí bolest.
Pamatuju si jeden večer, který změnil všechno. Byla jsem tehdy psychicky vyčerpaná, v práci se na mě valilo tolik povinností a do toho se mi zhoršoval zdravotní stav. Když jsem přišla domů, stačilo málo, aby se mi spustily slzy. Sedla jsem si do obýváku, hlavu v dlaních, a brečela jsem. Čekala jsem objetí, tichou podporu a aspoň pár slov: „To bude dobré.“
Místo toho přišel on, podíval se na mě a smál se. Opravdu. Ne ironicky, ne proto, že by nevěděl, co říct. Prostě se mi vysmál. „Ty jsi ale hysterka,“ řekl a otočil se zpátky k televizi. V ten moment se ve mně něco změnilo.
Tohle nebyla první situace, kdy mi nedal najevo, že jsem pro něj důležitá. Jen to bylo poprvé, kdy jsem to viděla úplně jasně. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsem ho prosila, aby se mnou šel k doktorovi, a on nikdy „neměl čas“. Na všechny moje úspěchy, které odbyl jedním kývnutím, zatímco kamarády za stejnou věc obdivoval. Na chvíle, kdy jsem ho objala a on stál jako socha bez jediné známky citu.
Tehdy, v obýváku, jsem si uvědomila, že nejsem manželka, ale spíš spolubydlící. A že jsem celou tu dobu úplně sama. Následující měsíce byly těžké. Zkoušela jsem s ním mluvit. Prosila jsem ho, aby se mnou chodil na terapii pro páry. Říkala jsem mu, že mě jeho chování ničí. Vždycky to skončilo stejně. Posměškem nebo výčitkou, že „hledám problémy tam, kde nejsou.“
Trvalo mi dlouho, než jsem v sobě našla odvahu. Ale jednoho dne jsem si zabalila kufr. Řekla jsem mu, že odcházím. Že chci být někde, kde moje slzy nebudou důvodem k posměchu, ale k tomu, aby mě někdo objal. Vůbec nechápal, o čem to mluvím, a myslel si, že jen hraju divadlo, aby se mi omluvil a že čekám na odprošení. Myslím, že mu to nedošlo dodnes.
Už je to několik měsíců. Teď, když žiju sama, poprvé po letech cítím svobodu. Ano, někdy je mi smutno. Ano, někdy mám strach, co bude dál. Ale už se nebojím plakat. Už se nebojím cítit. Protože už vím, že moje emoce nejsou slabost. A že si zasloužím vedle sebe člověka, který mě nebude shazovat, ale podrží.
