Článek
Bratrství je něco, co má být pevnější než cokoliv jiného. Aspoň jsem si to vždycky myslel. Vyrůstali jsme s bratrem Pavlem bok po boku, prošli jsme si těžkým dětstvím a já měl pocit, že se na sebe vždycky můžeme spolehnout. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on bude ten, kdo mi rozbije život a vezme tu jistotu, kterou jsem si léta budoval.
Bylo mi padesát, když mě Pavel požádal o pomoc. Tvrdil, že se dostal do finančních problémů. Podnikání mu zkrachovalo, rozpadlo se mu manželství a on prý neměl kde složit hlavu. V tu dobu jsem vlastnil dva domy. V jednom jsem bydlel s rodinou a druhý, menší, jsem si nechával jako investici. Pavel přišel s prosbou, jestli by tam mohl nějaký čas zůstat.
Upřímně, měl jsem trochu pochybnosti. Už dřív se u něj objevovaly sklony k nezodpovědnosti. Ale je to můj bratr a já jsem si říkal: „Když nepomůžu já, kdo jiný?“ Souhlasil jsem, sepsali jsme jen jednoduchou dohodu. Nebude platit nájem, jen energie a služby, aby to nebyla zátěž pro mě. Všechno znělo férově.
První měsíce to vypadalo dobře. Pavel mi občas volal, že něco opravil a že si tam udělal pohodlí. A tak jsem měl pocit, že všechno funguje. Jenže pak jsem si začal všímat, že platby za energie nechodí, tak jak mají. Ptal jsem se ho a on vždycky mávl rukou, že to řeší.
Po roce jsem chtěl dům zkontrolovat. Měl jsem podezření, že není něco v pořádku. A tehdy přišel ten šok. Dveře do domu byly úplně zničené, v obýváku zápach kouře, drobné díry ve zdech. Sousedi mi řekli, že tam chodila zvláštní parta lidí, často se tam pařilo do rána. Pavel byl pryč. Zmizel beze slova.
Nejhorší však teprve přišlo. Když jsem se obrátil na úřady, zjistil jsem, že na dům je uvalená exekuce. Jak? Pavel si tam přihlásil trvalé bydliště a udělal dluhy, které mu exekutor „přenesl“ i na moji nemovitost. Najednou jsem dlužil desítky tisíc korun, které jsem nikdy ani neviděl. A hlavně dům, který měl být mým zajištěním na stáří, byl zdevastovaný a zatížený dluhy.
Volal jsem Pavlovi snad stokrát. Nezvedal telefon. Když jsem ho konečně našel přes společné známé, tvářil se, jako by se nic nestalo. „Hele, to jsou jen nějaký papíry, to se vyřeší,“ mávl nad tím rukou. Já tam stál, se zničenou střechou nad hlavou a pocitem, že se mi hroutí svět.
Rodina se rozdělila. Moje matka se ho zastávala: „Vždyť je to tvůj bratr, pomohl jsi mu, on ti to jednou vrátí.“ Ale já už věděl, že nic nevrátí. Že tohle není jen drobný problém, ale zrada, kterou člověk nečeká od nikoho, natož od vlastní krve.
Opravy domu mě stály statisíce. Exekuci jsem musel právně napadnout. A i když jsem nakonec dokázal, že dluhy nejsou moje, proces trval měsíce a stál mě další peníze. Ten dům už pro mě nikdy nebude místem klidu, ale symbolem zrady.
Nejhorší je, že jsem ztratil nejen peníze, ale i bratra. Ne proto, že by zemřel, ale proto, že se z něj stal cizí člověk, kterému nevěřím ani pozdrav. Od té doby vím, že pomoci druhému může být to nejhorší, co můžete udělat. Protože místo aby si dotyčný vážil vaší důvěry, zničí ji.
Dnes, když se mě lidé ptají, proč už s Pavlem nemluvím, odpovídám jednoduše: „Protože bratrství není o krvi, ale o činech.“ A ty jeho činy mi vzaly víc než cizinec, kterého bych potkal na ulici.
Zdroj: příběh našeho čtenáře
