Článek
Bylo to jako z jiného světa. Tedy ta první fáze. Nová pozice, nový tým, pocit, že konečně nastoupíte tam, kam patříte. Ona, moje šéfová, si mě od začátku nějak zvlášť vnímala. Pochvaly na poradách, drobné úkoly „navíc“, které mi dávaly prostor vyniknout, pozvání do její kanceláře „probrat nápady“. Z počátku jsem si říkal, že je to jen manažerský zájem o talent. Měl jsem hlad po uznání. Po letech, kdy se mi v předchozí práci nic zvláštního nedařilo, mi to lichotilo.
Pak přišel moment, který vše urychlil. Vybrali mě na prestižní služební cestu. Měl jsem pocit, že mě to posouvá. Vlak, jednání, večerní večeře, která byla oslavou uzavřeného kontraktu. Atmosféra byla přátelská, sklenky se plnily, kolegové se smáli. A ona byla pořád blíž. Usmívala se, dotýkala se mé paže, když mi něco vysvětlovala. Nejdřív jsem to bral jako součást hry, nebránil jsem se tomu a doslova jsem se tím nechal strhnout. Bylo příjemné být středem pozornosti.
Cítím se, jako bych teď musel popsat okamžik, kdy se to zvrtlo. Bylo to pozvolné. Po další skleničce mi nabídla, abychom šli na chvíli probrat „doplňující detaily“ na hotelový balkon. Mluvila tiše, chválila mě za způsob, jak jsem před klientem prezentoval naše nápady. A najednou mě políbila. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Současně jsem ale cítil, jak všechny varovné hlasy v hlavě utichají. Možná to byl alkohol, možná ten tlak uzavřené smlouvy, možná moje vlastí ego, které si říkalo, že takhle se projevuje uznání. Podlehl jsem. Bylo to chvilkové a intenzivní. Byl jsem jako ve snu. A potom přišla realita. Ráno jsem se probudil s prázdným pocitem v hrudi, s vědomím, že jsem udělal něco, co nemělo zůstat bez následků.
Nejhorší bylo si ten přehmat přiznat. Měl jsem manželku a děti. Měli jsme domov, rutinu, která sice nebyla dokonalá, ale byla to naše bezpečná bublina. Vždy jsem byl věrný, až do té osudné noci. Při zpětném pohledu vidím, jak moc jsme tam všichni pili a slavili. Jenže kdo vlastně nese vinu? Já nebo ona? Ona je přece moje šéfová a má kontrolu nad mou kariérou.
Po návratu do práce se situace zhoršila. V práci jsem byl doslova oslavován, ale šéfová začala vyžadovat další „soukromé“ schůzky, pozdě v noci mi začala posílat SMSky s lichotkami a narážkami. Přitom to, že mám rodinu, dobře věděla. Když jsem se pokusil distancovat, zareagovala tím, že mě méně protěžovala, méně chválila. A já okamžitě cítil, že jsem opět v ohrožení nejen profesně. Nemluvě o tom, že někteří kolegové už si všimli té změny v jejím chování a bylo jim to podezřelé.
Tížilo mě svědomí. Nedokázal jsem si odpustit. Podvedl jsem ženu, kterou miluji. Na druhou stranu mi to ale pomohlo se alespoň na chvíli dostat v práci na vrchol. Jsem proto špatný člověk? Dokonce jsem přemýšlel, že to ženě všechno řeknu. Začal jsem totiž nabývat přesvědčení, že moje šéfová je schopná všeho a nechtěl jsem, aby se to žena dozvěděla od ní. Odvahu jsem k tomu ale nakonec nesebral.
Šéfová ale chtěla stále víc. Tlačila na mě. A já měl viděl, že už v práci zkrátka nejsem nejlepší. Za všechno mohlo to, že jsem ji odmítl. A tak jsem opět podlehl. A podléhám pravidelně znovu a znovu. Scházíme se pravidelně v práci, někdy místo práce jezdíme k ní domů. Nevím, jak z toho ven. Ale moje svědomí už to dlouho neunese.
Zdroj: příběh našeho čtenáře
