Článek
Nechtěl vstávat, byl plačtivý, podrážděný. Vždycky měl školu rád. Těšil se na kamarády, na výtvarku, na přestávky. Ale najednou ztratil zájem. Každý den byla nová výmluva: bolí mě hlava, zuby, krk. Jako matka jsem cítila, že nejde jen o obyčejnou nechuť.
„Děje se něco ve škole?“ ptala jsem se ho při každé příležitosti. Zavrtěl hlavou. „Ne.“ Ale neřekl to dětsky – řekl to rychle, naučeně. Jakoby chtěl odpověď rychle uzavřít.
Učitelé mi nic nehlásili. Prý se chová normálně, trochu zamlkle, ale to prý bývá. Před několika týdny začal mít nového třídního, pana Chládka. Mladý, sympatický, vždy milý na rodiče i děti. Když jsem se s ním potkala na třídní schůzce, působil jako někdo, komu bych klidně svěřila i víkend s Honzíkem. O to horší bylo, co přišlo.
Jednou večer, když jsem přišla z práce dřív než obvykle, seděl Honzík u stolu a kreslil. Normální obrázek: domeček, stromy, modré nebe. Ale před domem stály dvě postavy. Jedna byla jasně on. Druhá… dospělý muž s brýlemi. Nad nimi nápis: „Spolu doma.“
„Kdo je to, miláčku?“ zeptala jsem se klidně.
Zase to zavrtění hlavou. Ale tentokrát ne tak jisté. Zhluboka se nadechl. A pak to přišlo.
„Protože pan učitel spí u nás, když nejsi doma,“ řekl tiše, bez emocí. Jako fakt.
Ztuhla jsem. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. „Cože?“
„Pan učitel. Říkal, že mi pomůže s učením. Ale když odejdeš do práce, tak si lehne u nás. A někdy zůstane až do rána.“
Zavolala jsem policii. A sociálku. Bylo mi jedno, že to může být nedorozumění, že to třeba není tak hrozné, jak to zní. Nešlo čekat.
Ukázalo se, že pan Chládek už čelil podobnému podezření v jiné škole. Ale rodiče nic nedokázali. Bylo to slovo proti slovu. A on si dával pozor. U nás využil toho, že pracuji na směny. Že bývám pryč. Byl opatrný, nenápadný, a Honzíka zpracoval pomalu.
Nikdy mu neublížil fyzicky – alespoň podle odborníků. Ale psychicky? Ano. Pocit, že nesmí říct pravdu. Že by mě zklamal, že by ho nikdo neposlouchal.
Po jeho zatčení jsem se zhroutila. Obviňovala jsem se ze slepoty. Jak jsem si mohla ničeho všimnout? Jak jsem mohla nepoznat, že se v našem domě děje něco zlého?
Psycholog mi pomohl pochopit, že viník je jen jeden. A že je dobře, že Honzík konečně promluvil. Že měl důvěru.
Dnes už ví, že mu věřím. A že ho nikdo jiný nesmí nutit mlčet.
