Článek
Muzeum umění v centru města, které jsem sama navštívila snad stokrát. Ani jsem o tom neuvažovala, když jsem podepisovala souhlas s účastí – byli jsme rádi, že děti po pandemii konečně zase někam vyrazí. Můj osmiletý syn Adam měl k umění vždycky blízko, rád kreslil, maloval, vyráběl věci z papíru. Ale co se stalo po té návštěvě… tomu jsem dlouho nerozuměla.
Ten den se vrátil domů tichý. Ne smutný, ne rozzlobený. Jen… v sobě. Jakoby se v něm něco zamklo. Když jsem se ho ptala, jaké obrazy viděli, pokrčil rameny. Neodpovídal. Vzal si večeři a zmizel do pokoje.
Druhý den ráno, když jsem mu šla dát věci do batohu, jsem si všimla papíru na stole. Byl na něm obraz – kresba tužkou, poměrně detailní. Starý dům se zahradou a malá postava u okna. Nenapadlo mě nic zvláštního. Ale další den tam byla téměř stejná kresba. A pak další. A další.
Začala jsem je sbírat. Ne proto, že bych si s tím dělala starosti – nejdřív jsem to brala jako dětskou obsesi. Ale postupně si začal všímat i manžel. „Pořád to samé,“ řekl jednoho večera, když procházel papíry na kuchyňském stole. „Zahrada, okno, stejný strom, stejný kmen. Jakoby si pamatoval něco, co chce zachytit přesně.“
Zvláštní bylo, že jsme ten dům nikdy neviděli. Nebyl to náš. Nebyl odnikud, co bychom poznali. A pak jsem si jednou večer sedla k němu, když kreslil. Mlčky. S hlavou nakloněnou, oči doširoka otevřené. „Proč pořád tenhle dům, Adame?“ zeptala jsem se jemně. A on, aniž by přestal kreslit, odpověděl:
„Protože to je ten z obrazu. A ta holčička mě volá.“
Ztuhla jsem.
„Jaká holčička?“
„Ta, co kouká z okna. Ale nikdo ji neviděl. Jen já.“
Ten večer jsem napsala třídní učitelce. Poprosila jsem ji, jestli by mi mohla zjistit, jaké konkrétní expozice děti navštívily. Odpověděla, že šlo o výstavu obrazů a ilustrací z 19. století – a že jeden z obrazů byl starý olej na plátně, anonymní autor, název „Dům v zahradě“. Učitelka si všimla, že u něj Adam stál dlouho.
Za pár dní jsem se tam vydala sama. A našla ho.
Byl to přesně ten dům, co kreslil. Detaily souhlasily. A za oknem… skutečně, po bližším pohledu, téměř neviditelně, jako by to tam někdo domaloval na poslední chvíli – byla malá dětská postava. Nejasná, bez tváře. Skoro jako duch.
Pod obrazem byla malá cedulka s poznámkou:
„Obraz nalezen v ruinách domu po požáru, původní majitelé zemřeli v roce 1902. Autor neznámý.“
Nevím, co se v muzeu stalo. Nevím, proč právě můj syn viděl to, co ostatní ne. Ale od chvíle, kdy jsem mu řekla, že jsem obraz viděla na vlastní oči, přestal kreslit. Jako by tím něco završil. Uklidnil se. A jednou večer, při usínání, mi řekl:
„Už je v pořádku. Už ví, že si ji někdo pamatuje.“
