Článek
„Mami,“ začal váhavě, „proč táta nikdy nepřijde na moje zápasy?“
Srdce se mi zatížilo. Jeho otec zahynul v autonehodě, když Matějovi byly teprve dva roky. Do té doby jsem mu to připravovala hezky: „Tatínek je v práci a přijede za námi hned, jak to půjde.“ A když už se vracel, odvezl ho anděl…
„No,“ vybrblala jsem, „táta má teď hodně práce.“
Matěj přikývl, složil papír a odešel. Ale od té chvíle se vyptával stále víc: v autě, při večeři, i když jsme usínali. „Kde je táta? Co dělá?“ Vracelo se mi to jako špendlíky do srdce. A já místo odpovědí dávala sladké úsměvy.
Jednou ráno našel na mém nočním stolku starou fotku – mě, svého tatínka a malého Matěje, jak stojíme u moře. Zvedl ji a zeptal se: „Kde je ten pán?“
Než jsem stačila říct, že „je tu s námi v srdci“, utekl do pokoje a zavřel se s papírem v ruce.
K večeru přišel znovu. V ruce držel telefon. „Podívej,“ řekl. Otevíral v něm héru o aplikaci, kde si ukládal „rodinná fakta“. A na obrazovce svítil název „Tátovy oblíbené věci“. Klikl na položku a vytáhl je na světlo:
„Tatínek sbíral poštovní známky. Měl tuhle – z roku 1965, s růží.“
Pod tím byla fotografie staré známky. Ale my jsme mu nikdy neukázali naši sbírku – schovávali jsme ji doma v krabici od Vánoc. A už vůbec jsme mu neřekli, že jeho táta byl filatelista.
Srdce mi poskočilo. Jak to věděl? Jsem si jistá, že tu krabici se známkami nikdo nikdy neotevřel. A já jsem ji od té doby hlídala jako oko v hlavě.
„Kde jsi to našel?“ zeptala jsem se tiše.
Matěj nasadil výraz badatele. „V noci… viděl jsem světlo pod dveřmi ložnice. Přišla jsem tam a byla otevřená.“
Zapomněla jsem zamknout. Ta krabice stála vedle skříně. Odhodila jsem staré pyžamo, vběhla za ním a našla ho, jak si tiše prohlíží známky. V očích měl jiskru radosti. „Mami, táta sbíral hvězdy,“ řekl. „Tahle růže je malá hvězda.“
Sedli jsme si na zem mezi známky. Vyprávěla jsem mu o tom, jak jeho táta jednoho dne přinesl domů album a křičel radostí, že naposledy koupil vzácný aršík. A jak mi slíbil, že si spolu jednu vyjmeme a zalaminujeme, aby si ji Matěj mohl odnést do školy.
Matěj přikývl, jemně pohladil album a řekl: „On ví, že o něm mluvím?“
Vzala jsem ho do náruče. „Vím, že tě sleduje. Naslouchá nám.“
Od té noci spíme všichni v jednom pokoji. Matěj si večer bere album a prošlapuje stránky, ukazuje mi známky a vypráví:
„Tady měl táta prst na té růži. A tady ta modrá je z moře, kam jsi říkala, že šli spolu.“
A já? Už nehledám vymluvy. Místo toho mu říkám pravdu:
„Tvůj táta tu byl. A díky tobě zůstává víc než v srdci. Zůstává v každé známce a v každé vzpomínce, kterou spolu mám.“
