Článek
Neopustil nás úplně, jen odešel za něčím, co potřeboval najít, jak máma vždy říkala. A že mě má rád. Každý rok na moje narozeniny přišel pohled – vždycky jiný, s hezkým vzkazem, někdy se vtipem, jindy jen s jednoduchým: „Mám tě rád. Táta.“
Jako malá jsem se těšila víc na ten pohled než na dárky. Byl to důkaz, že na mě myslí. A i když jsem ho neviděla, cítila jsem, že je tam někde venku. Časem jsem si na jeho nepřítomnost zvykla. Přijala jsem, že ho nepotřebuju každý den. Stačilo vědět, že existuje. Že mu na mně záleží.
A pak přišla osmnáctka. V ten den nepřišel pohled. Poprvé.
Nejdřív jsem si myslela, že se ztratil. Nebo že nestihl poštu. Ale další týden nepřišlo nic. Ani další měsíc. A já poprvé cítila, jak se ve mně něco láme. Nechápala jsem proč, ale měla jsem pocit, že se něco stalo.
Zeptala jsem se mámy. Seděla u stolu a pila kávu. Podívala se na mě s tím výrazem, který jsem znala – když věděla víc, než mi chtěla říct.
„Už je čas, viď?“ řekla tiše.
A pak to ze sebe dostala. Táta zemřel, když mi byly tři. Autonehoda. Hned. Bez šance. A ona… ona mi to nikdy neřekla. Chtěla, abych ho „měla“ aspoň nějak. Chtěla, abych necítila ztrátu, kterou cítila ona. Tak každý rok psala ty pohledy sama. Vymýšlela vzkazy. Někdy se podepisovala levou rukou, aby to nevypadalo jako její písmo.
Všechno to byl její nápad. Její způsob, jak mě chránit.
Seděla jsem naproti ní, neschopná slova. Celý život jsem si představovala, jak se jednou vrátí. Jak zazvoní u dveří. Jak ho poznám podle hlasu. A najednou… nebylo komu se vrátit.
„Chtěla jsem ti to říct dřív,“ řekla, „ale pokaždé, když jsem viděla, jak se raduješ z toho pohledu… nedokázala jsem to.“
Nezlobila jsem se. Nemohla jsem. Viděla jsem, jak moc ji to stálo. Jak moc milovala tátu. A mě. Ale zároveň jsem cítila prázdno, které už nešlo zaplnit iluzí.
Ten večer jsem si prohlížela všechny pohledy. Měla jsem je schované ve staré krabici pod postelí. Každý měl jiný obrázek, jiné slova. Ale všechny měly jedno společné – byly psané s láskou. A teď jsem věděla, čí ta láska to byla.
Ne tatínkova. Mamina.
A i když jsem ztratila jednu představu, získala jsem jinou pravdu. Možná ne pohádkovou. Ale opravdovou. A hlubší, než jsem si dovedla představit.
Od té doby jí každý rok posílám pohled. Podepíšu se: „Tvá dcera. A vím to už celé.“
