Článek
Byl sice už starší, ale vždy působil nezničitelně – typ člověka, který si poradí se vším.
Najednou ležel na lůžku, slabý, ztracený, odkázaný na pomoc druhých.
Proto jsme s bratrem najali soukromou ošetřovatelku. Paní Marta byla na první pohled příjemná, energická žena středního věku. Chovala se k tátovi hezky, pečovala o něj s trpělivostí, kterou jsme my – zaměstnaní a vyčerpaní – neměli čas nebo sílu poskytnout.
Byli jsme jí vděční.
Táta se s ní brzy sblížil. Někdy, když jsme přišli na návštěvu, viděli jsme, jak spolu sledují staré filmy nebo si vyprávějí příběhy.
„Je zlatá,“ říkával táta.
A my přikyvovali.
Byli jsme rádi, že není sám.
Jenže pak začal být podivný.
Narážel na to, že si uvědomil, jak byl k některým lidem nespravedlivý.
Že rodina je důležitá, ale někdy ji tvoří i ti, kdo s námi nejsou pokrevně spříznění.
Brali jsme to jako rozjímání starého člověka, který bilancuje život.
Když táta zemřel, bylo to klidné a důstojné. Marta byla u něj.
Plakala s námi. Pomáhala nám s vyřizováním. Připadala nám jako součást rodiny.
Pak přišlo čtení závěti.
Otevřel ji notář – a všechno bylo jinak.
Starší verze závěti, kterou jsme znali, říkala, že dům přejde na mě a bratra napůl. Že nějaké peníze mají být rozděleny mezi nás a vnoučata.
Ale tahle nová verze, podepsaná měsíc před smrtí, říkala něco jiného:
Dům připadl Martě.
Peníze – vše, co táta měl na účtech – Martě.
Cennosti, obrazy, starožitnosti – Martě.
My – jeho děti – jsme dostali každému jen symbolickou památku: starou fotografii a jeho hodinky.
Seděla jsem tam, neschopná slova.
Bratr vedle mě zbledl.
Nikdo nevěděl, že táta změnil závěť.
Nikdo, kromě Marty.
Nastalo ticho.
A pak začaly otázky.
Byla závěť pravá?
Byl v době podepisování svéprávný?
Ovlivnila ho Marta?
Najali jsme právníka.
Podali jsme námitku proti platnosti závěti.
Proces byl dlouhý, bolestivý a špinavý.
Ukázalo se, že táta skutečně změnil závěť v době, kdy už byl fyzicky slabý a psychicky křehký.
Že Marta byla přítomná při každém kroku.
Že ho brala k notáři, že mu domlouvala schůzky, že zařizovala papíry.
Právní bitvu jsme nakonec vyhráli – ale za cenu obrovské ceny.
Dům jsme získali zpět. Část peněz také. Ale vztahy byly nenávratně pošramocené.
Mezi námi a tím, co jsme cítili ke svému vlastnímu otci, zůstala trhlina.
Dlouho jsem v sobě nesla zlost.
Na Martu, na tátu, na celý svět.
Ale časem jsem si uvědomila něco smutného:
Táta byl na konci života osamělý.
My jsme nebyli vždycky po ruce.
A ona byla.
Možná v tom bylo něco sobeckého z její strany – ale možná v tom bylo i něco, co my nikdy nepochopíme.
Péče, přítomnost, lidská blízkost.
Věci, které se na konci života mohou stát důležitějšími než krevní pouto.
Dnes, když projdu kolem táty starých hodinek na poličce, necítím už zlobu.
Cítím smutek, ale i pochopení.
A možná i ponaučení:
Že láska a rodina nejsou samozřejmost.
Že o vztahy musíme pečovat, dokud je čas.
